Vyhnání Židů

V této době se začaly prosazovat nové úpravy úvěrování. Vývoj systému městských rent znamenal zároveň vývoj výnosné formy peněžních půjček, které církev neodmítala jako lichvu. V Itálii se objevily první zastavárny, ponejprv sice podezřívané, přesto však trpěné. Křesťanské předpisy o lichvě se stále více uvolňovaly. Proti houževnatému odporu teologů se prosadilo - sice pomalu, ale neústupně - přesvědčení, že o lichvě lze mluvit teprve až od určité výše úroků - a pod touto hranicí je půjčování na úrok dovoleno. Židé se kvůli tomuto vývoji stali nemilými konkurenty v malých peněžních transakcích, ve velkých už dříve hráli důležitou roli jen výjimečně. K tomu se připojila skutečnost, že se zvyšovalo nejen daňové zatížení Židů, nýbrž i cena jejich úvěru. U Židů si tedy stále více půjčovaly jen společenské vrstvy, jimž úvěr nikdo jiný neposkytl. Pro "normálního spotřebitele" byli nyní k dispozici věřitelé, kteří nebyli o nic lepší než židovští lichváři, a tak mohl na konci 15. století Sebastian Brant ve své Lodi bláznů (Narrenschiff) popravdě tvrdit3:

Žiďáků činže vcelku obstojné výše,
u nás však pro ně již pražádné skrýše
Křesťanští židé pryč ze země je vyštvat chtějí
Leč sami na stejném lichvářském rožni se hřejí.

Židovský lichvář nadále poskytoval peníze malému člověku a sdílel zároveň osud - často jako vítaný překupník a přechovávač - dalších psanců a vyvrhelů. Není náhoda, že německý argot, mluva gaunerů a dalších vyděděnců, vykazuje tolik stop hebrejštiny a jidiš. Židovský lichvář se tedy stával stále více předobrazem Žida obecně - a sice teprve v této době. Láteření a horlení proti lichvářům ve středověké literatuře bylo už delší dobu zcela běžné. Ale až do 14. století dominovalo jednoznačně zatracení křesťanských lichvářů. V představách pekelných muk, jež je očekávala, se vyžívala nikoliv jen představivost dlužníků, nýbrž ji líčila i kázání a lidová vyprávění. To se od poloviny 14. století začalo měnit. Lichváře ztělesňovali stále častěji židovští lichváři, oni "pekelní psi", kteří křesťanstvo nepřetržitě pronásledují a vysávají. Čím více bylo trpěno, že na úroku vydělávají křesťanští věřitelé, pojem "lichváře" se omezoval na Židy, tím víc se pojem "židovský lichvář", který kazí celé město a zemi, stával novým symbolem nepřátelství vůči Židům. Bylo by chybné židovského lichváře přikrášlovat: byl, jako každý lichvář, ba co víc, jako každá veliká ekonomická nadvláda, zlem, jež způsobilo spoustu neštěstí. Ale odvrácení pozornosti jen na jednu část vykořisťování byl často vědomě používaný způsob nasměrování veškeré nenávisti proti pevně vyhraněné skupině, jejíž vyvržení lidem u moci neuškodilo, nýbrž dokonce přišlo velmi vhod. Při výkladu "židovské lichvy" nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že jen část Židů byla činná jako lichváři; už v pozdním středověku žila velká část obyvatel ghett v hořké nouzi a počet těchto chudých se v následujícím období ještě zvýšil.

Židé nyní ztratili i svou poslední skromnou hospodářskou funkci, byli zcela démonizováni, jako "pekelní psi" se stali terčem nenávisti. Neustále hrozilo nebezpečí násilností a pogromů, takže se zdálo být stále lákavější Židy prostě vyhnat a zbavit se tak jednou provždy všech problémů s nimi spojených. Toto východisko nebylo nové: Židé byli z některých měst a zemí vyháněni, jak už zde bylo zmíněno, již dříve. Iniciátory těchto vyhnání byli králové a páni, kteří se k tomuto opatření uchýlili z nejrůznějších důvodů. Od poloviny 14. století přešla iniciativa vyhánění Židů na měšťany, kteří je ve zdech svého města už nestrpěli. Tento vývoj však neprobíhal pouze ve Svaté říši římské, i to nejspektakulárnější vyhnání, v roce 1492 ze Španělska, spočívalo na iniciativě měst.

Důvody pro tyto snahy měst ležely v hospodářském, společenském a náboženském vývoji, načrtnutém výše. Ke "konečnému" řešení tohoto problému se nabalila řada motivů a příčin, jak lze vyčíst z až paradigmaticky formulovaného zdůvodnění vyhnání Židů z Kolína nad Rýnem v roce 1424 - mimochodem proti vůli formálního židovského pána, kolínského arcibiskupa a krále Sigmunda. Když se kolínští v roce 1431 po dlouhém naléhání konečně odhodlali toto vyhnání ospravedlnit, uváděli pro své jednání celou řadu důvodů: nebezpečí židovského proselytismu, obtíže, s nimiž Kolíňané brání Židy před křižáky bojujícími proti husitům, židovskou lichvu, příklad okolních oblastí, které své Židy taktéž vyhánějí, zkazky o studnách otrávených Židy, náhlé vypuknutí záhadné nemoci a - onu zvláštní posvátnost města Kolína "s velkými skvostnými svátostmi milých svatých, kteří tu odpočívají a kteří prolili svou krev pro křesťanství, kteří tak zdobí Kolín, takže by židovstvo na tuto půdu vůbec nemělo ani vstoupit"4. Hospodářské a politické důvody byly stejně důležité jako náboženská horlivost.

Měli bychom se mít na pozoru před tím, abychom si vybrali jen některé důvody a pak je uváděli jako "rozhodující". Během staletí se vytvářel vskutku jednotný židovský stereotyp, který se sice skládal z více vrstev, ale nyní definitivně dosáhl uzavřené jednoty. Stal se pohodlnou zástěrkou pro vyhánění Židů z měst. Skutečně byla na konci středověku většina měst ve střední Evropě "židuprostá" - z větších obcí obstály jen Frankfurt nad Mohanem a Praha. Většina Židů utekla z německy mluvícího území na východ nebo si ve vesnicích a městysích našli ještě skromnější živobytí, než jaké měli dříve. Z postavení obchodníků pod královskou ochranou v karolinské době, z dřívější ekonomické síly sotva něco zůstalo. Pokud se v říši Židé vůbec ještě udrželi, byli to většinou skromní vesničtí Židé, kteří živořili a přežívali jen díky maloobchodu, nikoliv typ pozdních dvorních Židů, již na sebe poutali pozornost, ačkoliv v rámci židovské obce tvořili jen mizející menšinu.

Ještě zhoubnější byly ale následky v oblasti představ a mentality, kde se zcela stabilizoval démonizovaný obraz Žida. Karikatura pekelného lichváře, vždy připraveného zničit "křesťanstvo", se stala stereotypem, který se vyvinul teprve v průběhu staletí, svědomitě živen, opečováván a šířen takřka normovanými vyprávěními. Nepřátelství vůči Židům nebylo absolutně žádnou přirozenou a spontánní reakcí křesťanské společnosti, nýbrž naučeným, vyšlechtěným, přes generace propagovaným a na určité jinakosti Židů spočívajícím stereotypem. Úspěch byl pronikavý a karikatura Žida dominovala najednou i v krajích, kde už dlouho nebylo možné žádného Žida zahlédnout, například v Anglii 16. století. Takto charakteristická a formulovaná nenávist patřila od této doby takřka "organicky" ke křesťanství, neboli, jak to napsal Erasmus Rotterdamský v roce 1519 Jakobu von Hochstraten: "Žije mezi námi snad někdo, komu se tento druh lidí nehnusí? Je-li nenávist k Židům znakem křesťana, pak jsme všichni znamenitými křesťany." Jako každý utužený stereotyp, i tento se vyučoval, předával a "dědil". Tento předsudek se stal v největší možné míře integrální, samozřejmou součástí všeobecně rozšířených názorů, sakrálně zakotvený a tradicí schválený.

Náčrt vývoje nepřátelství vůči Židům ve středověku by však byl neúplný, kdybychom důrazně nepoukázali na to, že takto dlouhodobý vývoj stereotypu nepřítele nezůstal omezen pouze na Židy - to je fakt, na který se stále znovu zapomíná. Stereotyp kacíře se upevnil ještě dříve a přispěl v první polovině 15. století významnou měrou ke kompletní izolaci husitů; teprve vzájemné obviňování katolíků a protestantů z kacířství vedlo k jistému uvolnění tohoto stereotypu - nicméně jen s tím výsledkem, že se v jednotlivých konfesních táborech tradovaly odlišné stereotypy kacíře. Naproti tomu panovala jednota v zatracení mágů a čarodějnic, jejichž hrůzný obraz byl na konci 15. století v lidech zakořeněn stejně pevně, jako karikatura Židů, a po nichž nyní katolíci i protestanti horlivě pátrali, které pronásledovali a masově upalovali. I obraz chudáka se stále více měnil z člověka, jenž je chudý Božím řízením, na člověka, který si svou nouzi zavinil sám a jehož je nutno náležitě potrestat a přinutit k práci. Z měst nebyli vyháněni jen Židé, nýbrž stále znovu i všichni cizí chudáci. Skupiny žebráků křižovaly jako nežidovští Ahasverové různými částmi Evropy. Malomocný hrozil ustrašeným, nanejvýš znejistělým lidem odevšad a na konci středověku se strach z malomocných rozvinul ve skutečnou fobii.

Žádné období nezačíná úplně od nuly - i když tuto iluzi vždy hájí. Dědí po mnoha svých předchůdcích vedle řeči i myšlenkové zvyklosti, zařízení a představy a předává je spontánně nebo cíleně dále. Stereotypy se svou uzavřeností a zdánlivou samozřejmostí obzvláště hodí k tomu, aby se tradovaly dál a ovlivňovaly následující období. Stereotyp Žida je toho vzorovou ukázkou. Vyvinul se v průběhu staletí a nestál a nestojí nikdy izolovaně. Už ve středověku byl, stejně jako v následujícím období, integrální součástí obecného obrazu nepřítele a restriktivních opatření a zároveň citlivým indikátorem prahů tolerance různých společností. Stereotyp Žida byl školou barbarství - barbarství, jež se nikdy neomezovalo jen na Židy.