"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006.1 Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech ze serveru Kavkazcenter.com stranícímu čečenským rebelům, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu2 a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost.3 Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.

Čečenský konflikt je reprezentativním příkladem etnopolitických konfliktů v postsovětském prostoru - mezi další patří Náhorní Karabach, Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří a množství latentních konfliktů, u nichž prozatím nedošlo k rozsáhlému ozbrojenému střetu.4 Základním principem těchto konfliktů je úsilí na etnickém základě definovaného společenství, které v sovětském systému požívalo autonomního statutu, o národní sebeurčení, čímž se dostává do střetu se snahou o zachování suverenity a územní celistvosti státu, ve kterém se nachází - Ruské federace, Ázerbajdžánu, Gruzie či Moldávie. Případ Náhorního Karabachu je v tomto ohledu poněkud složitější vzhledem k obtížím s určením znepřátelených stran, neboť přinejmenším zčásti se nejedná o konflikt mezi Ázerbajdžánem a separatistickou Republikou Náhorní Karabach, ale mezi Ázerbajdžánem a Arménií - jde tak o konflikt s dimenzí mezistátní.5

Dalším společným jmenovatelem zmíněných konfliktů je úloha, kterou v nich sehrává ruská geopolitika. Například hodnota udržení ruské kontroly nad Severním Kavkazem je mimo snahu o udržení územní celistvosti dána: 1) skutečností, že v Čečensku a při pobřeží Dagestánu se nachází značná část ruských hydrokarbonových zásob v kaspické oblasti; 2) významem, který má toto území jako spojnice s novými republikami Zakavkazska v perimetru ruského blízkého zahraničí a kromě jiného například s perspektivním, neboť v evropském srovnání nejrychleji rostoucím, tureckým trhem s energií- v současnosti se, vzhledem k nedávnému uvedení plynovodu Blue Stream, položeném na černomořském dně, do plného provozu, jedná především o možné dodávky ruské elektřiny; a 3) obavou dominového efektu dezintegrace postupující proti proudu Volhy do středoruských muslimských republik Baškorostánu a Tatarstánu.6 Zatímco v nově nezávislých kavkazských republikách Rusko provozuje zákulisní machiavellistickou politiku - ať už podporou stran ve zdejších etnopolitických (a vnitropolitických) konfliktech nebo předkládáním nic neřešících plánů na jejich řešení - s cílem zabránit stabilizaci tohoto regionu a vytvoření podmínek pro rozsáhlé pronikání cizích velmocí, jemuž jinak nedovede vzdorovat, veškeré snahy o autonomii na Severním Kavkaze drtí hrubou silou.

Zde nastíněné motivace ruské vlády jako účastníka čečenského konfliktu jsou od jeho počátku poměrně stabilní. Totéž se nedá říci o čečenských separatistech, u nichž lze v současnosti pozorovat proces změn hned ve dvou směrech: 1) prohlubující se islamizace původně etnopolitického konfliktu a 2) jeho teritoriální rozšíření na celé území Severního Kavkazu. Nutno podotknout, že ani v dlouhodobé, ani v krátkodobé perspektivě se nejedná o nic nového pod sluncem. Islám byl vždy ideologickým nástrojem jednotného boje proti ruské expanzi na Severní Kavkaz a za samostatnost místních horalských společenství. Během 90. let používala sekulární čečenská elita v čele s Džocharem Dudájevem konceptu džihádu/ghazavátu úspěšně jako mobilizačního nástroje v boji za čečenské národní sebeurčení.7 Podobně povstání proti ruské nadvládě teritoriálně přesahující čečenské území nebo projekt politické unie nejsou v kavkazské historii věcí neznámou - srov. povstání Šejka Mansúra v 18. století, imáma Šamila v 19. století nebo Konfederaci národů Severního Kavkazu (1918-1920). Přes užívání konceptu ghazavátu jako mobilizačního nástroje (národně) osvobozeneckého boje se však saláfijské či radikálně islamistické hnutí, usilující o uskutečnění islámského řádu (nizám islámí), nesetkávalo v 90. letech s širší podporou ani v sovětizované sekulární společnosti v nížinách, ani v tradiční a na adatovém právu založené společnosti v horských oblastech - přestože se šaría stala v roce 1999 formálně základním pramenem ičkeríjského práva. Podobně selhal projekt rozšíření osvobozeneckého boje za hranice Čečenska, o jehož uskutečnění v saláfijském duchu usiloval například Šamil Basájev. Nyní je však možno v procesech islamizace a rozšíření působnosti rebelů do okolních autonomních republik sledovat novou dynamiku.

Zatímco normalizace situace v Čečensku je pouze fasádou, za níž jsou republikové instituce nástroji v rukou vzájemně soupeřících nestátních aktérů - příkladem kontraproduktivního působení za touto fasádou je činnost současného předsedy vlády Ramzana Kadyrova a jeho kadyrovců, kteří jsou formálně sdruženi pod hlavičkou "Protiteroristického centra", ve skutečnosti však patrně daleko více teroru mezi čečenskou populací sami rozsévají8 - současná vlna násilí na Severním Kavkaze (nutno říci, že za lednové sabotáže produktovodů do Gruzie odmítli rebelové převzít odpovědnost a totožnost pachatelů tak zůstává předmětem spekulací) je vnějším projevem nového politického kurzu separatistického čečenského vedení, který loni definovala jeho hlava, prezident Sadulájev, dekretem formálně vyhlašujícím otevření kavkazské fronty. Právě o Sadulájevovi hovoří někteří čečenští polní velitelé jako o nové celokavkazské politické autoritě a jeho postavení v tomto ohledu patrně stvrdí jeho volba imámem Severního Kavkazu Velkou radou (mažlisem), která se má za tímto účelem sejít letos na jaře.9 Tato rada by, alespoň podle slov Šamila Basájeva v lednovém rozhovoru pro Kavkazcenter.com, měla rovněž ustavit Radu náboženských autorit (šúrá), jež by dohlížela na soulad imámových nařízení se šaríou.10 Přetékání nestability z Čečenska do ostatních částí Severního Kavkazu se tak zdá formálně zastřešeno snahou o ustavení nové politické struktury v duchu saláfijského chalífátu, politického modelu vlády prvních desetiletí islámu.

Šance na úspěch tohoto politického projektu jsou mizivé, zejména vzhledem k zamítavému postoji většinové populace - případ radikálního islamistického hnutí Hizb-at-Tahrír, které ve Střední Asii zaznamenává rostoucí podporu, dokazuje potenciál islamismu uspět jako hlas opozice či alternativní způsob distribuce spravedlnosti i v sekulárních společnostech, kde represivní a zároveň institucionálně slabý stát není schopen zajišťovat základní veřejné statky,11 avšak podobný vývoj na Severním Kavkaze se vzhledem k místní tradici a diskreditaci separatistického hnutí zdá méně pravděpodobný. Nehledě na skutečnost, že samo čečenské separatistické hnutí není v tomto cíli jednotné - separatisté ze staré školy jako v londýnském exilu žijící Ahmad Zakájev nenamítají nic proti širokému kavkazskému spojenectví pod praporem ghazavátu, avšak odmítají vzdát se snu čečenské nezávislosti ve prospěch obecných deklarací o severokavkazském chalífátu. Současný konsenzus ohledně podoby mezinárodního řádu a národních států jako jeho základních součástí, společně s geopolitickou hodnotou území pro Rusko a zájmem USA na stabilitě Kaspického regionu naproti tomu představují patrně hlavní vnější překážky.

Bez ohledu na to je organizované šíření nestability na Severním Kavkaze, který se vzhledem k eskalaci násilí, nízké míře bezpečnosti a nefunkčním státním institucím stává jednou z nejvýbušnějších oblastí - Brzezinského slovy - Eurasijského Balkánu,12 nespornou skutečností, která se nepříznivě promítá do života místní populace a hrozí otřást křehkou strukturou mezinárodní bezpečnosti v kaspickém regionu - narušovanou místními etnopolitickými konflikty, nekooperativním režimem interakce mezi zdejšími zeměmi a křížícími se zájmy velmocí - jehož geopolitický význam stoupá úměrně s tím, jak rostou chapadla produktovodů (nejnověji ázerbajdžánsko-turecký ropovod BTC a kazachstánsko-čínský ropovod Atasu-Alašankou do západočínského Sinťiangu)13 dopravující místní nerostné bohatství do eurasijského rimlandu. Neefektivní snaha Ruska o stabilizaci Severního Kavkazu - neúčinná přímá opatření k zklidnění situace a zabránění eskalace místních konfliktů a neochota uplatňovat strukturní opatření za tímto účelem, zejména podporovat vznik funkčních a legitimních (částečně volbami, částečně konsenzem existujících podstátních struktur) institucí a ekonomický rozvoj,14 činí však změnu této v mnoha ohledech nepříznivé situace v blízké době velmi málo pravděpodobnou.