Primární písemné prameny jsou základním kamenem, který musí poznat každý, kdo se chce danou kulturou odborně zabývat. V předkolumbovské Americe jsou jich tři druhy. Za prvé takové, které jsou vytvořeny před příchodem conquistadorů danou kulturou samotnou, v písmu, které užívala. Za druhé takové, které byly zapsány latinkou, ať už v původním jazyce nebo v jazyce dobyvatele, buď příslušníkem dané kultury, nebo podle jeho vyprávění dobyvatelem (nejčastěji misionářem). Třetí druh, který již nespadá pod hlavičku "mayská literatura", představují zprávy kněží, řeholníků a vojáků či správních autorit o té které kultuře. Pro plastický obraz, tak věrný, jak je při daných možnostech reálné, je samozřejmě nezbytné poznat všechny tři druhy pramenů.

Na rozdíl od ostatních věd o předkolumbovských obyvatelích Ameriky mají mezoamerická studia tu výhodu, že se zabývají literárními národy. Absence původních písemných pramenů je obrovská nevýhoda, která ztěžuje práci téměř všem specialistům zabývajícím se předliterární oblastí - archeologům, antropologům, etnohistorikům, religionistům i všem ostatním. Kultury, které vyvinuly písmo, jsou ke studiu mnohem vděčnější. A to i v případě, že písmo není rozluštěné - existuje tu totiž naděje, že jednou dešifrováno bude a poskytne specialistům nenahraditelný zdroj informací.

Písmo

V tomto smyslu je veškerá literatura spjata s médiem, které ji nese, totiž s písmem. Můžeme v tomto ohledu rozlišit tři základní druhy písma: Hieroglyfické neboli logografické, logosylabické a fonetické. První druh písma pracuje s ideogramy jednotlivých slov: takový systém je tudíž možno vyluštit jen tehdy, disponujeme-li jakousi Rosettskou deskou, tedy srovnávacím materiálem, který by odhalil význam některých znaků.

Takový systém je nejkomplikovanější a znemožňuje tak snadné šíření v populaci, nicméně v kombinaci s fonetickým či sylabickým systémem může psaní naopak zjednodušovat. Tak je to například v našem systému: logogramy představují například číslovky, piktogramy nebo speciální znaky. Tak je znak "6" logografickým zástupcem slova "šest", stylizovaný obrázek muže s holí je v dopravních prostředcích zástupcem pro výraz "starý člověk", osoba na vozíčku zastupuje výraz "vozíčkář" nebo "invalida". Dalšími logogramy mohou být označení měny (např. £, € nebo $) podobně běžně užíváme znaky pro často užívaná slova (§ pro paragraf, © pro copyright, % pro procenta, & pro spojku "a"). Zároveň se jedná o znaky nezávislé na jazyce - £ znamená "libra" v češtině, němčině, angličtině... Může se lišit čtení znaku v jednotlivých jazycích ("libra", "pound"), ale význam zůstává stejný.

Fonetické písmo velice dobře známe, jelikož ho většinou sami užíváme. Není třeba zdůrazňovat, že je charakterizováno jako systém, v němž je každé písmeno vyjádřením jediného zvuku. Je nejjednodušší - k vyjádření obrovského množství slov postačí velice malá hrstka grafémů, navíc je velice přizpůsobivý a umožňuje nekonečné variace čtenáři dokonale srozumitelné.

Někde na půli cesty mezi oběma těmito systémy se nachází písmo logosylabické. Jak název napovídá, jeho obsahem jsou znaky dvojího typu: logografické, znázorňující slova, a sylabické, znázorňující slabiky. Takový systém je podstatně ohebnější a praktičtější než hieroglyfické písmo, byť nedosahuje variability a jednoduchosti fonetického systému. Souvislý text v takovém písmu umožňuje velké množství různých zápisů, a to pouze za pomoci logogramů, ve smíšené variantě s logogramy i se sylabickými znaky, nebo konečně pouze v sylabické formě.

I takový typ písma známe a denně používáme. Například ve výrazu "6." nebo "6ti" nese informaci logografický znak (číslovka 6), k němu je pak připojen znak či série znaků pro slabiku: tečka za šestkou naznačuje, že slovo je třeba číst nikoli jako "šest", nýbrž jako "šestý", slabika "ti" pak upozorňuje, že se jedná o sedmý pád, tedy slovo "šesti". Podobně je možné užívat množství různých zápisů: například zmíněné slovo "šestý" lze zapsat následujícími třemi způsoby: "6.", "6tý" a "šestý".

Mayské písmo dlouhá léta odolávalo všem pokusům o rozluštění. Ojediněle se objevily dílčí úspěchy, které však záhy vedly do slepé uličky. Hlavní otázkou bylo, jaký typ písma Mayové používali: logografický, logosylabický nebo fonetický? Kronikář Diego de Landa nám ve svém spise Relación de las cosas de Yucatán zanechal kuriózní "mayskou abecedu", o níž sice tvrdil, že ji sepsal podle pokynů svých mayských informátorů, leč pokusy aplikovat ji na mayské glyfy žalostně selhaly. Záhy bylo jasné, že mayské písmo rozhodně nemůže být fonetické: Už proto ne, že Landovi informátoři udávali pro některé fonémy několik odlišných znaků.

Ruský badatel Jurij Knorozov přišel v sedmdesátých letech na to, že mayské písmo musí být logosylabické, a to právě na základě Landovy abecedy. Uvažoval takto: při zápisu mayské "abecedy" misionář pravděpodobně postupoval tak, že před svými informátory vyslovoval jednotlivé hlásky a nechával si zapsat jejich znaky, v neotřesitelné jistotě, že něco jako "mayská abeceda" existuje. Postupně odrecitoval svým Mayům celou abecedu a obdržel odpovídající počet znaků. Ovšem pokud by mayské písmo bylo hieroglyfické, jak by bylo možné, aby Mayové měli znak pro všechny hlásky, které Landa vyslovil? V takovém případě by totiž každá hláska ve španělském podání, tedy a, be, ce, de, e, ef, ge, atd., musela mít v mayském jazyce význam jako samostatné slovo. Několik (případně i většina) mohla tento význam mít - a také měla, například a, respektive ha, znamená v maya-yucateca vodu, u měsíc, atd. Ovšem pravděpodobnost, že zcela všechny hlásky v abecedě budou mít v maya svůj význam, byla prakticky nulová. Knorozov z toho odvodil závěr, že v případě, kdy Mayové neměli relevantní slovo, které by odpovídalo zvuku, který Landa vydal, nakreslili misionáři místo logogramu sylabický znak.

Bylo-li ovšem mayské písmo logosylabické, znamená to, že je rovněž možné ho rozluštit i bez existence relevantní "Rosettské desky"! V návaznosti na Knorozovovův objev vypukla skutečná epigrafická horečka a mayské písmo brzy vydalo svá první tajemství. A byť dodnes zůstává část znaků (samozřejmě zejména logogramů) stále záhadou, množství textů jsme již schopni přečíst. Zjistilo se, že mayské texty jsou schopné zaznamenat plnou gramatiku mayského jazyka, tedy že jsou podstatně dokonalejší, než aztécké (nahuaské písmo totiž nedokázalo zaznamenat všechny gramatické jevy a kontext věty bylo tedy třeba objasnit pomocí ikonografie, která nápisy obklopovala). Jinak řečeno, mayské písmo se ukázalo jako nejvyvinutější z celého latinskoamerického kontinentu.