Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
3.prosince 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Geopolitický kontext šestidenní války v regionu Blízkého východu - Petr Žižka

Text byl publikován 29.června 2004, vytištěn pak 3.prosince 2020. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/geopoliticky-kontext-sestidenni-valky-v-regionu-blizkeho-vychodu/>

Postavení Izraele přes Šestidenní válkou

V literatuře týkající se Šestidenní války se lze nezřídka setkat s názorem, že Izrael byl před 5. červnem 1967 obklíčen ohromnou silou arabských vojsk a jeho postavení bylo zdánlivě takřka beznadějné. Rád bych ukázal, že to nebyla tak dalece pravda. Nicméně ještě předtím je třeba se podívat, co této situaci "smrtelného ohrožení" předcházelo.

Vojenskou optikou byl stát Izrael jako celek velmi zranitelný a velmi obtížně bránitelný. Izraelské hustě obydlené oblasti byly jen několik minut letu od leteckých základen v arabských zemích. Většina populace se koncentrovala v trojúhelníku měst Haifa, Tel Aviv (s přístavem Jaffa) a výběžkem na Jeruzalém. Izraelsko - syrská hranice byla velmi zranitelná, neboť na velmi dobře opevněných Golanských výšinách stálo syrské dělostřelectvo, které mohlo libovolně ostřelovat osady na izraelském území.

Jeruzalém jako hlavní město Izraele bylo rozděleno mezi židovský stát a Jordánsko a byť bylo město v hraničních oblastech formálně demilitarizováno, bylo ve východním Jeruzalémě přítomno jordánské vojsko a na hoře Scopus v nemocnici Hadassa a Hebrejské univerzitě izraelští vojáci.

Relativně nejbezpečnější byla z pohledu Izraele jižní hranice s Egyptem. Po válce v roce 1956 byly na Sinajském poloostrově dislokovány jednotky UNEF (United Nations Emergency Forces), které měly dohlížet na klid na této hranici. Je třeba konstatovat, že jejich umístění na vlastním území Izrael odmítl a tyto síly byly tedy jen na egyptské straně. Stejný stav jako na Sinaji byl také v Egyptem kontrolovaném pásmu Gazy.

V letech 1966 - 1967 byla jednoznačně nejvýbušnější oblastí v regionu izraelsko - syrská hranice a oblasti demilitarizovaných zón mezi oběma státy. Toto vzrůstající napětí souviselo do značné míry s aktivitami radikální palestinské organizace Al - Fatah1, která operovala v demilitarizovaných zónách ze syrského území. Pobouření Sýrie také vyvolalo v roce 1963 dokončení zavlažovacího projektu (Integrovaný národní distribuční systém), který odváděl vodu z Galilejského jezera na jih do Negevské pouště. (Seale 1990: str. 121) Podle Arabů po dokončení projektu byla odváděna velká část vody z Galilejského jezera navzdory tomu, že 77 procent vody v Jordánu pramenilo na arabských územích (Seale 1990: str. 119).

V reakcích izraelských sil na nájezdy palestinských bojůvek v demilitarizovaných zónách zřetelně vynikají dvě události, z nichž jednu lze považovat za regulérní vojenský střet.

Jedná se o odvetný útok izraelských sil na jordánskou vesnici Samu v Hebronském pohoří na Západním břehu z 13.listopadu 1966, po němž v Jordánsku povstaly nepokoje, které téměř vyvrcholily svržením krále Husajna (viz. kapitola 2.3, Seale: str. 127).

Druhým momentem je 7. duben 1967, kdy Izrael reagoval na syrskou střelbu v oblasti Galilejského jezera leteckým protiútokem, načež se izraelská a syrská letadla střetla v leteckém souboji nad syrským územím. Izrael sestřelil šest syrských MIGů a jeho letadla měla volný prostor nad syrskou metropolí Damaškem (Seale 1990: str. 127).

Podle názorů některých historiků2 se ze strany Izraele jednalo o jasné varování Sýrii a Egyptu (který podporoval Palestince v Gaze), že Izrael nebude tolerovat jakékoliv pokusy o útoky na izraelské území.

Ještě v dubnu 1967 si izraelské vedení válku nepřálo. Podle izraelských výzvědných služeb neměly být okolní arabské státy v příštích čtyřech letech na regulérní válku připraveny. Vedle toho však v Izraeli existovala v obranných a "silových" institucích vlivná lobby, která od 50. let prosazovala častější a silnější odvetné nájezdy proti arabským útokům. Cílem mělo být udržování napětí nebo dokonce válka, kdy by Izrael mohl upevnit či rozšířit své hranice do lépe bránitelné podoby. V bouřlivém období let 1966 a 1967 byla tato skupina velmi aktivní (Seale 1990: str. 128). Z hlediska těchto kruhů získaly třenice mezi Izraelem a Sýrií (respektive Jordánskem) nový rozměr právě v průběhu dubna a května 1967, kdy kontrolu nad situací na arabské straně začal přebírat Egypt a Gamal Abd an - Násir.

Pro výše zmíněnou lobby byl právě Násir hlavním nepřítelem, neboť to byl on, kdo z jasné porážky roku 1956 dokázal vytvořit iluzi vítězství a jeho osoba ztělesňovala dvě hlavní izraelská nebezpečí: totiž arabskou nezávislost a jednotu.

13. května prohlásil izraelský premiér Levi Eškol směrem k Sýrii, že Izrael je schopen udělit baasistickému3 režimu mnohem ostřejší lekce a následný den varoval náčelník generálního štábu Jicchak Rabin, že pokud budou útoky ze syrského území pokračovat, reakce bude ještě tvrdší, než ta jakou Izrael předvedl v Jordánsku na podzim 1966. (Seale 1990: str. 129). Mimo jiné i tato prohlášení byla důvodem, proč se Násir rozhodl 16. května požádat jednotky OSN o stažení ze Sinaje (viz dále).

1. června se rozhodl po předchozím tlaku na svou osobu ze strany izraelské veřejnosti premiér Levi Eškol přenechat post ministra obrany Moše Dajanovi4. Stalo se tak na naléhání zejména Menachema Begina, který byl předsedou opoziční strany Cherut. Begin ve tvořící se vládě národní jednoty získal post ministra bez portfeje. Tímto aktem, ale hlavně vstupem Moše Dajana, který byl významným představitelem (taktéž opoziční) strany Rafi, do vlády, došlo v tomto období ohrožení Izraele k "setření" opoziční příslušnosti a strany Cherut a Rafi vystoupily z opozice, kde byly od voleb v roce 1965. Tak vznikla vláda celonárodní koalice, jako reakce na podepsání egyptsko - jordánského vojenského paktu z 30. května 1967 (o tomto a událostech předcházejících v následujících kapitolách tohoto oddílu). Po uzavření Tiranské úžiny Egyptem ve vedení Izraele propukla diskuse, jak situaci řešit. Diskuse probíhala mezi těmi, kteří chtěli okamžitou válku a těmi, kteří chtěli počkat na zajištění mezinárodní (rozumějme hlavně americké) podpory a pochopení. Shoda panovala pouze v tom, že se nesmí opakovat rok 1956, kdy supervelmoci trvaly na ukončení izraelské kampaně a v OSN hlasovali téměř všichni proti Izraeli. Nakonec zvítězila vyčkávací pozice, toto období, které mělo začít 1. června a trvat 14 dnů je označováno jako "waiting period".

Toto období bylo předčasně ukončeno již v noci ze 3. na 4. června, kdy zasedala izraelská vláda. Zasedání bylo svoláno na základě uzavření smlouvy mezi Egyptem a Jordánskem 30.května 1967, jejíž znění bylo velmi podobné smlouvě egyptsko - syrské (viz dále) z konce roku 1966. Druhým impulsem bylo přistoupení Iráku k bojové koalici 3.června 1967, kdy jedna brigáda irácké armády vstoupila na jordánské území a irácké letectvo se koncentrovalo u jordánských hranic, co nejblíže budoucí zóně bojů. Plán Washingtonu na vytvoření "mezinárodní flotily" (viz níže) a diplomatické řešení krize ztroskotalo a z pohledu Izraele nyní již nic nestálo v cestě k vojenskému řešení situace..

Postavení Egypta před Šestidenní válkou

Prezident Násir byl v období před Šestidenní válkou vůdcem arabských zemí a hlavně na něm ležely aspirace Arabů na Blízkém východě. Za toto postavení Násir vděčil svému "vítězství" v letech 1956 a 1957.

Na rostoucí napětí mezi Izraelem a Sýrií Násir reagoval iniciováním egyptsko - syrské obranné smlouvy z 6. listopadu 1966 (šlo o první výměnu ambasadorů od roku 1961, kdy Sýrie vystoupila ze Sjednocené arabské republiky5). Tímto Násir definitivně "vstoupil do hry" a chtěl tak získat alespoň nějakou kontrolu nad syrskou politikou vůči Izraeli. Tento krok byl do značné míry logický. Pokud by mezi Sýrií a Izraelem vypukl větší konflikt, je pravděpodobné, že by v něm Sýrie byla poražena. Tato situace by byla porážkou Egypta, jako vůdce arabského světa té doby, stejně jako Sýrie (Sayigh, Shlaim 1997: str. 34)

Je možno se domnívat, že ještě na přelomu dubna a května 1967 Násir žádnou válku nezamýšlel, neboť na syrsko - izraelský střet ze 7. dubna 1967 reagoval prohlášením, že vzájemná obranná smlouva může být aktivizována pouze v případě generálního útoku na Sýrii (Sachar 1998: str. 470).

K dalšímu, tentokrát již razantnímu, kroku se Násir odhodlal 14. respektive 16. května 1967, kdy přikázal vojsku překročit Suez a obsadit Sinaj a následně požádal jednotky UNEF o částečné stažení ze Sinaje. Co tomuto rozhodnutí předcházelo ? Vedle již výše zmíněných prohlášení izraelských představitelů, která byla v arabských zemích interpretována jako izraelský záměr svrhnout dříve či později syrský režim silou, mělo velikou váhu varování Sovětů, že Izrael shromažďuje svá vojska na hranici se Sýrií. Sovětský svaz tuto informaci dostal od Sýrie, a i když bylo sovětskému velvyslanci v Izraeli řečeno, že žádná větší koncentrace izraelských sil na syrských hranicích neexistuje, Sověti přesto vážně varovali Egypt (Mansfield 1969: str. 79). Podle některých názorů začala Šestidenní válka de facto již tento den (Ben - Dor, Dewitt 1987: str. 213).

Existují domněnky, že tuto dezinformaci záměrně vypustil Izrael, aby ještě zvýšil napětí (Seale 1990: str. 129). Je také možné, že Sovětský svaz se obával, že jakákoliv další potyčka mezi Izraelem a Sýrií by mohla vést ke kolapsu křehkého režimu v Sýrii, a proto tuto "informaci" vůči Egyptu použil s jasným záměrem, aby se Násir ještě více do situace vložil (Mansfield 1969: str. 80). "Strach" Sovětského svazu o prosovětský syrský režim byl z hlediska SSSR velmi pochopitelný (stejně tak jako zájem Sovětů o Egypt). Roku 1963 totiž ponorky americké 6. flotily dostaly do vybavení rakety Polaris schopné zasáhnout území Sovětského svazu ze Středozemního moře, kde tato flotila operovala. Letecké a námořní základny v Sýrii a Egyptě tak od té doby měly pro sovětskou 5. námořní eskadru naprosto novou hodnotu (Sayigh, Shlaim 1997: str. 57 - 58).

Těmito kroky chtěl Násir přesunout ohnisko možného konfliktu od syrských hranic, kde nemohl mít na situaci tak velký přímý vliv, na hranice egyptsko - izraelské, kde mohl situaci mnohem lépe kontrolovat.

Avšak situace se vyvinula jinak, než Násir pravděpodobně předpokládal. U Thant, generální tajemník OSN, prohlásil, že pouze částečné stažení jednotek OSN není možné a Násir, který v této situaci mohl je těžko vzít svůj požadavek zpět, 18. května nařídil úplné stažení sil OSN ze Sinaje. Egyptská vojska pozice OSN okamžitě obsadila a v reakci na tento krok vyhlásil Izrael 20. května 1967 částečnou mobilizaci (Gilbert 2002: str. 364).

Na reakci vedení OSN na Násirův požadavek a jeho důsledky existují v zásadě také dva pohledy. Podle prvního názoru byl Násir reakcí U Thanta sám překvapen. Překvapivou, a nejen pro Násira, byla rychlost, s jakou generální tajemník odpověděl na Násirovy požadavky a také samotné řešení situace ze strany U Thanta.

Je možné, že Násir očekával, že barmský politik bude situaci konzultovat minimálně s Radou bezpečnosti a on tak bude mít více času na promyšlení dalších kroků. Vstup egyptských vojsk na Sinaj měl být gestem pro Izrael, že Sýrie v případě konfliktu nezůstane sama, avšak Násir zřejmě s reálnou možností války zatím nepočítal (Gilbert 2002: str. 363).

Druhou teorií je, že rychlá a v podstatě plně se podřizující reakce ze strany OSN Násira naopak podpořila v jeho záměru jít ve vyhrocování situace, kam jen to bude možné. Násir se také mohl domnívat, že se mu naskýtá možnost zisku politických bodů. Pokud by se totiž situace uklidnila, Egypt by již východně od Suezu zůstal a tento stav by bylo možno interpretovat jako politické vítězství, které by snad i vyrovnalo neúspěch egyptské angažovanosti v Jemenu6 (Sayigh, Shlaim 1997: str. 35).

Kromě částečné izraelské mobilizace 20. května 1967 nepřišlo Násirovi jako reakce na jeho kroky žádné vážnější varování, například ze strany Spojených států. Proto Násir poté, co egyptské jednotky 21. května 1967 obsadily Šarm eš - Šejch, bránu do Akabského zálivu, oznámil v noci 22. května, že Egypt uzavírá Tiranskou úžinu všem izraelským lodím a zakazuje také dodávky strategického materiálu Izraeli na neizraelských lodích.

Z pohledu Izraele se jednalo o velmi závažný krok, neboť Akabský záliv a Tiranská úžina znamenaly pro židovský stát hlavní exportní i dovozní trasu pro Afriku a Asii. Přístav Ejlat v Akabském zálivu byl také nejdůležitějším přístavem pro ropu.

Spojené státy okamžitě zaslaly do Moskvy poselství, že budou považovat narušení svobody plavby Tiranskou úžinou jako na akt agrese, proti které má Izrael právo se účinně bránit (Sachar 1998: str. 473).

Hrozba konfliktu dostala 22. května naprosto novou dimenzi. To, co bylo původně jen snahou o korekci syrských problémů s Izraelem, se nyní změnilo reálnou egyptsko - izraelskou krizi značných rozměrů.

Spojené státy preferovaly řešení situace utvořením tzv. mezinárodní flotily námořních mocností, pokud by neuspěly diplomatické kanály. Ani Sovětský svaz si válku nepřál. 26. května 1967 varoval sovětský velvyslanec Káhiru, že Egypt v žádném případě nesmí zaútočit jako první (Seale1990 : str. 131).

Násir, navzdory své silácké rétorice o zničení Izraele, která strhávala celý arabský svět do předválečné euforie, stále ve skutečnosti válku nechtěl. Vojsko rozmístěné na Sinaji bylo nezkušené, třetina egyptské armády byla v Jemenu. Egypt byl ochoten obnovit gentlemanskou dohodu, která platila v minulosti, kdy izraelské lodě vplouvající do Tiranské úžiny stahovaly vlajku a nahrazovaly ji vlajkou jiných, nekonfliktních, zemí, například Libérie. Izrael však již nyní nebyl k této tiché dohodě ochoten a místo toho požadoval veřejný závazek Egypta, což bylo samozřejmě nepřijatelné (Seale 1990: str. 133). Tlak ostatních arabských zemí i situace samotné hnal Násira jednoznačně do válečného konfliktu.

Postavení Sýrie a Jordánska přes Šestidenní válkou

Ačkoliv to byla Sýrie, na jejíž hranicích začaly potyčky, které nakonec vedly ke konfliktu, postupně ztrácel baasistický režim Salaha Džadída nad situací kontrolu, kterou přebíral Egypt v čele s Násirem.

Ani Sýrie nechtěla regulérní válku. Její armáda byla v minulosti pravidelně decimována vojenskými puči a kvalita důstojnického sboru a celková morálka byla velmi špatná. Ještě 30. května 1967 letěla syrská delegace do Moskvy ve snaze zajistit si od Sovětského svazu záruku ochrany, ale žádných hmatatelných výsledků jednání nedosáhla.

Z vojensko - strategického hlediska měla Sýrie vůči Izraeli snad jen výhodu lepšího postavení na Golanských výšinách, které ji v minulosti poskytovalo možnost ostřelovat osady a vojenské pozice na izraelském území.

Vztahy Sýrie a Egypta byly po celá šedesátá léta poněkud dvojkolejné. Sýrie se na Násira dívala se značnou nedůvěrou, nezapomněla na jeho kontakty se Spojenými státy v první polovině 50. let a jeho příklon k Moskvě mu plně nevěřila. Také Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) Sýrie zpočátku považovala spíše za instrument egyptské kontroly nad Palestinci. OOP vznikla v Káhiře v roce 1964 z iniciativy Egypta a byl to Egypt, kdo tuto organizaci podporoval nejvíce (Násir poskytl Sinaj a pásmo Gazy členům OOP "k dispozici"). OOP měla "zastřešovat" politické ambice Palestinců a deklarovala právo palestinských Arabů na jejich domovinu, kterou je celá Palestina s výjimkou území kontrolovaných Egyptem a Jordánskem (Plechanovová, Fidler 1997: str. 199). Z tohoto důvodu bylo hlavním cílem organizace zničení Izraele.

Navzdory tomu Sýrie rychle zjistila, že může Palestince používat jako jediný prakticky účinný prostředek boje s Izraelem v demilitarizovaných zónách. Palestinská otázka byla jedním z nosných prvků baasistické ideologie, avšak Sýrie preferovala spíše Lidovou frontu pro osvobození Palestiny (LFOP, založena v říjnu 1964). Jak již bylo zmíněno výše, určitý zlom v syrsko - egyptských vztazích přišel až na podzim 1966, kdy byla podepsána syrsko - egyptská obraná smlouva.

Jordánsko stálo ve srovnání se Sýrií a Egyptem, ale i například s bojovou náladou v ostatních arabských zemích relativně v pozadí. Se sousedním Izraelem mělo v minulosti ze všech arabských zemí asi nejkorektnější vztahy (za snahy o dosažení dohody s Izraelem zaplatil král Abdulláh životem).

Na relativně smířlivý postoj k Izraeli téměř doplatil král Husajn v listopadu 1966, kdy Izrael zaútočil v odvetě na akci palestinských guerril na jordánskou vesnici Samu. Tato událost málem stála hašemitského vládce trůn, neboť ostatním arabským zemím se nelíbilo, že Husajn "nepovolí uzdu" Palestincům na vlastním území k provokacím Izraele.7

Také jeho faktická nespolupráce jak se Sovětským svazem, tak se Sýrií a Egyptem se v arabském světě nelíbila. Jordánská armáda například používala západní vojenskou techniku.8 Pro nás však je důležitější role jordánské propagandy v období před Šestidenní válkou. Z Ammánu zněly hlasy, že Násir se sice považuje za "vůdce" celého arabského světa, ale na druhou stranu je schován v bezpečí za jednotkami UNEF, které ho před Izraelem "chránily" na Sinaji (Seale 1990: str. 129). Navíc podle Jordánska Násir trestuhodně toleroval, aby izraelské lodě volně proplouvaly Tiranskou úžinou.

V očích Jordánska, ale zejména Sýrie byl tedy Násir v dosti obtížné situaci. Proč po incidentu 7. dubna 1967 nijak nezasáhl ve prospěch Sýrie?

Jak tedy bylo zmíněno výše, Násir de facto nemohl zůstat stranou vyostřující se situace, pokud si chtěl uchovat svou pozici v arabském světě.

Stav jordánské armády byl velmi podobný stavu té syrské. Problémem byl zejména nedostatek kvalitního vojenského vybavení. Důležitou poznámkou je také fakt, že žádný z výše zmíněných států (Egypt, Sýrie, Jordánsko) neměl vypracován žádný plán útoku na Izrael.

Ve stejné situaci jako Násir se však postupně ocitl jordánský král Husajn. Ani on nemohl v atmosféře očekávané arabské smršti, která zničí Izrael, zůstat stranou. Smlouva o vzájemné obraně s Egyptem byla podepsána 30.května v Káhiře a byla založena na syrsko - egyptském paktu podepsaném předtím (Gilbert 2002: str. 372).

3.června 1967 se k bojové koalici přidal ještě Irák, jehož jedna brigáda vstoupila do Jordánska a irácké letectvo se soustředilo poblíž jordánských hranic. Aby bylo arabské "nadšení" z očekávané porážky Izraele dokumentováno ještě lépe, je možno uvést, že k formující se arabské alianci se alespoň verbálně připojil také marocký král Hasan, který vyjádřil Násirovu svou podporu. A rovněž saúdskoarabský král Fajsal slíbil dát k dispozici vojáky. Tyto události byly onou "poslední kapkou", která rozhodla v Izraeli o konci "vyčkávacího období" a řešení situace vojenskou cestou (Sayigh, Shlaim 1997: str. 61).

Populární legenda o "ocelovém sevření"9 Izraele je tedy historicky mylná a je možno ji označit spíše za "lest", která měla ve světě vyvolat sympatie k arabskou přesilou "životně ohroženému" Izraeli. Nutno konstatovat, že za lest relativně úspěšnou.

Šestidenní válka

Bojové operace arabsko - izraelské války z roku 1967 začaly 5.června v 7 hodin 10 minut ráno, kdy izraelská letadla vzlétla k útoku na egyptská letiště. Přesně v 7:45 zaútočili izraelští piloti na všechna egyptská letiště od Sinaje, přes Káhiru až k Luxoru. Během tří hodin leteckých operací zničilo izraelské letectvo čtyři pětiny egyptských letadel a největší arabské letectvo té doby prakticky přestalo existovat. Egypt později prohlásil, že takový útok byl možný jen proto, že egyptské radary byly rušeny americkými loděmi ze Středozemního moře10 (Bejda 1968: str. 114). Odhady velení egyptských vzdušných sil, že izraelské letectvo je schopno, v případě prvního úderu, zničit maximálně 20 procent egyptských letadel (Van Evera 1999: str. 67), se ukázaly jako fatálně mylné.

Během prvního dne bylo z velké části zničeno také syrské a jordánské letectvo. Jen pro zajímavost je možno uvést, že izraelský vzdušný prostor v době útoků chránilo před případným ohrožením pouze 12 stíhacích letounů (Gilbert 2002: str. 379).

Izraelská vojska poté začala proudit na egyptské území na Sinaj a do pásma Gazy.

Celý první den války izraelské zdroje o rozsahu operací a výsledcích bojů záměrně mlčely. Naopak hlášení z Káhiry hovořila o jednoznačném vítězství, průlomu egyptských armád a zničení izraelského letectva. Nechyběly ani zprávy o egyptském postupu směrem na Tel Aviv (Sachar 1998: str. 448).

Tato egyptská prohlášení měla obrovský vliv na rozhodnutí Sýrie a Jordánska vstoupit do války.

Syrské velení se rozhodlo ostřelovat příhraniční oblasti a podnikalo jen menší útoky, které byly Izraelem odraženy. Avšak v noci na 6.června, kdy izraelské letectvo zaútočilo jako odpověď na syrské ostřelování, Damašek zjistil, že byl informován mylně.

Velmi zajímavé jsou okolnosti, za kterých vstoupilo do války Jordánsko. Izraelské vojenské plány s útokem na hašemitské království původně nepočítaly (úplně původní válečný plán se týkal jen Egypta). Izrael se rozhodl varovat Jordánsko před vstupem do války a to dokonce třemi komunikačními kanály11. Pokud Jordánsko zastaví sporadickou palbu na židovskou část Jeruzaléma a zdrží se dalších válečných aktů, Izrael dodrží dohodu o příměří s Jordánskem v jejím celku (Gilbert 2002: str. 380). Na žádné izraelské varování nepřišla odpověď.

Avšak syrská a jordánská fronta nebyly z pohledu izraelského ministra obrany a velitele všech operací Moše Dajana aktuální, dokud nebude "vyřešena" fronta egyptská.

V průběhu 6. a 7.června dobyla izraelská vojska celý Sinajský poloostrov a dostala se až k Suezskému průplavu. Šarm eš - Šejch byl Egypťany opuštěn ještě předtím, než na něj byli shozeni izraelští výsadkáři. 8.června Dajan přikázal obsadit východní břeh průplavu samotného.

Jak na vývoj událostí reagoval Washington a Moskva? Americký prezident Lyndon B. Johnson se snažil, jakmile se dozvěděl o vojenských akcích, zajistit na prvním místě zdrženlivost Moskvy. To nebylo velkou část prvního dne bojů nijak obtížné, neboť Sověti sami, pod vlivem zpráv o "vítězstvích" egyptských vojsk, navrhli Spojeným státům odložit jakoukoliv akci Organizace spojených národů. Obě strany se shodly, že by měly stát stranou bojů.

Avšak jakmile se Sověti dozvěděli skutečný stav věcí, okamžitě varovali Spojené státy, že pokud izraelská vojska nezastaví své akce, Sovětský svaz nezůstane jen přihlížet této "zločinné agresi" (Sachar 1998: str. 491). Skutečnost však byla taková (jak ještě bude vidět dále), že Sovětský svaz sice navenek Araby podporoval, ale ve skutečnosti nebyl ochoten přímo zasáhnou do bojů a riskovat tak střet se Spojenými státy (Flapan 1968: str. 5), což dokazuje i "stažení se" Sovětů, jakmile v reakci na toto varování americké velení přikázalo 6.flotile Spojených států, operující ve Středozemním moři, aby se přiblížila zóně bojů12.

Místo toho nyní SSSR chtěl reagovat rezolucí Rady bezpečnosti OSN, aby se všechny bojující strany stáhly z okupovaných území. Avšak americká strana trvala na tom, že rezoluce by v tom případě musela obsahovat také záruky svobodné plavby Akabským zálivem a návrat jednotek UNEF na Sinaj. To zase odmítaly arabské státy, zejména Egypt. Ovšem tento vývoj se hodil spíše Izraeli, neboť čas "hrál" pro něj. Až odpoledne 6.června byla přijata rezoluce navrhující zastavení palby jako provedení "prvního kroku".

V Egyptě bylo přijetí rezoluce oznámeno až pozdě v noci 8.června 1967. Následující den Násir převzal odpovědnost a do rukou vicepresidenta Muhieddina podal demisi. Prakticky vzápětí však propukly demonstrace na podporu prezidenta, lidé požadovali, aby Násir zůstal. Je otázka, zda Násir očekával zástupy lidí odmítající jeho demisi, ale je velmi pravděpodobné, že tuto reakci očekával (Mansfield 1969: str. 83). Válka Izraele s Egyptem skončila.

Jordánský král Husajn přijal zastavení palby ve stejný den jako Egypt. To však již obsadily izraelské jednotky obsadily celé Staré Město Jeruzaléma, odkud izraelská vojska shlížela na celý Západní břeh. 6.června Izrael ovládl všechna vojensky důležitá stanoviště v Jeruzalémě a k 7.červnu, kdy byl obsazen také Západní břeh, se Židé zmocnili muslimských svatých míst.

Posledním bojištěm byla syrská fronta. Velitel izraelských operací Dajan v otázce útoku na Sýrii preferoval zdrženlivost. Nechtěl zbytečně provokovat Sovětský svaz a otevírat další frontu, a tak veškerým tlakům prosazujícím okamžitý útok na syrské pozice odolával do doby, než vešlo v platnost příměří s Egyptem a Jordánskem. Rozkaz k útoku na Golanské výšiny byl vydán ráno 9.června. Do následujícího dne Izrael ovládl i za cenu velkých ztrát celé výšiny. Rychlému vítězství izraelských vojsk pomohla panika v řadách syrských vojáků a také fakt, že syrské velení ponechalo nejlepší armádní síly u hlavního města, aby bránily Damašek před případným útokem (Seale 1990: str. 139).13 10.června byla obsazena Quneitra, nejdůležitější město na Golanských výšinách.14

Byl to právě pád Quneitry a volná cesta na Damašek, která se nyní otevírala pro izraelská vojska, co přinutilo Sovětský svaz, aby se do situace opět rázně vložil. Pohrozil, že pokud Izrael nepřijme zastavení palby okamžitě k 10.červnu 1967, přijme SSSR "jiná opatření" (Sachar 1998: str. 503). Tak dali Sověti jasně najevo, že existuje určitá hranice, kterou Izrael nesmí překročit, aniž by riskoval sovětskou intervenci (pochod na Damašek a následný pád spřáteleného režimu). Dnes je však známo, že ani v této situaci by zřejmě Sovětský svaz nebyl ochoten k přímému vstupu do války (Sayigh, Shlaim 1997: str. 62).

Spojené státy upozornily Izrael, že je v dané situaci žádoucí přijmout zastavení palby a Dajan poté, co byly ukončeny všechny útoky na Golanských výšinách nařídil konec válečných operací. Šestidenní válka tak oficiálně skončila 10.června 18:30 izraelského času. Ještě 12.června 1967 izraelský výsadek obsadil opuštěné syrské opevnění na hoře Hermon, což byl jediný izraelský územní zisk realizovaný po začátku příměří (Gilbert 2002: str. 387 - 388).

Během války a bezprostředně po ní uprchlo z dobytých území (zejména Západního břehu Jordánu) do Sýrie a Jordánska přes 150 000 Arabů.

Situace po šestidenní válce

Izrael

Pokud, jak bude patrné později, byly výsledky Šestidenní války pro poražené arabské státy katastrofou, tak v Izraeli bezprostředně po válce zavládla euforie.

Z hlediska vojensko - strategického postavení Izraele bylo toto uspokojení oprávněné. Pokud totiž byl před válkou letový čas egyptských stíhacích letounů z letišť na severu Sinajského poloostrova do Tel Avivu 8 minut, jednalo se po válce o (z pohledu Izraele) mnohem "přijatelnějších" minut dvacet. Podobný stav, avšak v opačném gardu, platil pro Egypt. Naprosto zásadní z bezpečnostního hlediska je pro Izrael poválečný stav hranic. Izraelské hranice s Egyptem lze považovat za poměrně velmi bezpečné. Suezský průplav, který odděloval obě znepřátelené strany byl pro Izrael určitým "příkopem", který by musel případný egyptský útok překročit a Sinaj představovala pro izraelské obránce výborný operační prostor, kde byla možnost ústupu a zadržování vojsk (tohoto také Izrael využil v tzv. Jomkippurské válce v roce 197315). Tomuto účelu měla sloužit i tzv. Bar - Levova linie, což byl pás opevnění a bunkrů na východním břehu Suezského kanálu (Wanner 2002: str. 49). Před Šestidenní válkou nebyla hloubková obrana pro Izrael možná.

Ovládnutí Golanských výšin ukončilo období možnosti ohrožování izraelského území syrským dělostřelectvem. Golany jsou nyní opevňovány Izraelci a ti mají naopak možnost v případě potřeby vojensky přímo ohrožovat Sýrii.

Asi nejproblematičtěji se tak jeví změna hranic s Jordánskem. Obsazení Západního břehu totiž znamenalo, že se na (nyní) izraelském území ocitlo velké množství Arabů (celkem jich Izrael po válce "získal" přes jeden milión). Z vojenského hlediska je tak hlavní fakt, že se prodloužila vzdálenost od jordánských hranic k Izraelci hustě osídlenému středomořskému pobřeží.

Izrael dal prakticky okamžitě po skončení války, již 12.června, okolním státům najevo, že o dobytých územích je ochoten jednat pouze v souvislosti s uzavřením "plného" míru (Gilbert 2002: str. 391). Zároveň Izrael jasně deklaroval, že některá území jsou z pohledu židovského státu jednoznačně mimo jakoukoliv diskusi. V tomto případě měli izraelští představitelé na mysli východní Jeruzalém. Tento izraelský postoj velmi kontrastoval se závěry konference Ligy arabských států v Chartúmu z přelomu srpna a září 1967, kde byla přijata zásada žádného jednání s Izraelem, žádného míru a také žádného uznání Izraele (viz. níže).

Mezinárodní společenství se snažilo řešit situaci po válce na poli OSN. Sovětský svaz požadoval schválení rezoluce, která měla vyzvat Izrael, aby se stáhl z okupovaných území. Několik sovětských návrhů však nedostalo ani jednou potřebnou podporu.

Nakonec bylo poválečné vyjednávání svěřeno britskému lordovi Caradornovi, který předložil OSN návrh rezoluce, která by navrhovala kompromisní řešení situace. Je nutno poznamenat, že slovo "kompromisní" platí pro členy Rady bezpečnosti OSN. Rezoluce č. 242 byla jednomyslně schválena Radou bezpečnosti OSN 22.listopadu 1967 a, jak se později ukázalo, měla důležitý dopad na arabsko - izraelské vztahy a pokusy o mírová jednání ještě o čtvrtstoletí později, neboť byla pramenem formule "území za mír"16.

Rezoluce požadovala stažení Izraele "z území okupovaných" v důsledku Šestidenní války, která však byla v rezoluci označována jako "nedávný konflikt". Dále rezoluce deklarovala nutnost "nastolení spravedlivého a trvalého míru na Středním Východě", tento mír měl být založen na "ukončení všech nároků nebo válečných stavů a na respektování a uznávání suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti a jejich práva žít v míru v rámci bezpečných a uznávaných hranic bez hrozeb a aktů násilí". Závěrečnými zásadami Rezoluce bylo zaručení svobody plavby mezinárodními vodními cestami v oblasti, dosažení spravedlivého řešení problému uprchlíků a zaručení územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu v této oblasti prostřednictvím opatření zahrnující zřízení demilitarizovaných zón.

A byl to již výše kladený důraz na kompromis, který zapříčinil možnost vícerého výkladu Rezoluce. Arabská interpretace kladla důraz stažení Izraele z okupovaných území a vyřízení problému uprchlíků. Naopak izraelská strana se soustředila na absenci určitého členu "the" před slovem "territories" (území) v originálním anglickém znění Rezoluce, což z pohledu Izraele neznamenalo nutnost úplného stažení ze všech území, v tomto výkladu Izrael podporovaly Spojené státy americké (viz. níže). Dále židovský stát zdůrazňoval pasáže o uznání územní celistvosti, odmítnutí použití síly na Středním východě a zaručenou svobodu plavby mezinárodními vodami v oblasti. Takto lze stručně vyčíslit, co oba znepřátelené tábory v Rezoluci přivítaly. Avšak ani jedna strana neměla pro Rezoluci jen slova pozitivní.

Mnoha politikům v Izraeli byla Rezoluce "podezřelá" již z toho důvodu, že v ní nebylo obsaženo slovo "Izrael" jako jasné označení židovského státu, Rezoluce mluvila jen o "státech v oblasti". Z pohledu arabské strany rezoluce vyžadovala odmítavé stanovisko na základě nutnosti "uznání uzemní nenarušitelnosti a politické nezávislosti každého státu v této oblasti". Z toho jasně vyplývalo, že tato pasáž se týkala Arabů stejně jako Židů a přijetí Rezoluce by se tedy rovnalo uznání státu Izrael.

Na Rezoluci č. 242 měla navazovat jednání švédského diplomata Gunnara Jarringa, který z pověření Rady bezpečnosti OSN měl sondovat možnosti a podmínky případných mírových jednání. Izrael Švéda přijal, avšak izraelská vláda vedla rozhovory v duchu výše uvedených zásad. Tedy, že jednat je ochotna pouze přímo a to ve snaze uzavřít jednání formální mírovou smlouvou, která by garantovala izraelským lodím volný průjezd Suezským průplavem a Tiranskou úžinou a problém uprchlíků řešila na bázi mírové regionální spolupráce. Pouze v těchto souvislostech je izraelská vláda ochotna uvažovat o stažení se z většiny okupovaného území. Jak uvidíme níže, tyto podmínky arabské státy nepřijaly a naopak jakákoliv jednání s Izraelem dopředu odmítly.

Pokud byla v první větě této kapitoly řeč o euforii, která zavládla v Izraeli po skončení bojů, je třeba vidět také odvrácenou stranu vítězství. Izrael ztratil v bojích 700 vojáků17 a měl asi 2500 zraněných, což v přepočtu na počet obyvatel byly největší následky ze všech bojujících stran. Nejen v politických kruzích okamžitě začala diskuse, jakým způsobem a jak dlouho má Izrael vládnout více než 1 miliónu Arabů, kteří žili na okupovaném území.

Správou nad okupovaným územím byl pověřen generál Moše Dajan. Ten zprvu odmítal snahy o osídlování okupovaných území ("zájem" byl v první řadě o Západní břeh, v němž se nacházela nábožensky a historicky významná města Nablus, Hebron a Jericho) a prosazoval, aby izraelská správa byla na okupovaných územích pokud možno co nejméně viditelná. Když začali v dubnu 1968 přicházet první židé do Hebronu, těšili se tito osadníci velké společenské podpoře, jen Dajan byl proti (Gilbert 2002: str. 399). Když však navzdory Dajanovým protestům osídlování pokračovalo, začal generál postupem času příchod Židů na "spravovaná teritoria" (jak Židé tato území nazývali, Sachar 1998: str. 515) určitým způsobem podporovat. Zamýšlel přerušit souvislý pás arabského osídlení, avšak bez toho, aby se Židé stěhovali do arabských populačních center. Za tímto účelem Dajan podporoval trvalé osady, jejichž uchycení by časem vytvořilo v oblasti nové vnitřní hranice. Nutno konstatovat, že tato politika vytváření osad na okupovaném území, která začala po Šestidenní válce a trvá prakticky dodnes, značně zkomplikovala jakákoliv jednání mezi Izraelem a jeho sousedy.

Z tohoto pohledu se může jevit velmi zajímavým plán, který představil ministr pro přistěhovalectví Jigal Allon. Dle jeho návrhu si měl Izrael ponechat kontrolu nad údolím Jordánu a nad prvním horským hřebenem západně od něj, kde by zůstaly osady a systém včasného varování pro případ útoku z východu. Dále měl Izraeli zůstat Východní Jeruzalém a židovské předměstí Hebronu (vytvářené až po válce). Oblasti Západního břehu vrácené Arabům měly být s Jordánské spojeny koridorem a mezi pásmem Gazy a Západním břehem měla být vybudována dálnice.

Na Sinajském poloostrově si měl Izrael nechat je předmostí kolem města Rafa u Středozemního moře, západní pobřeží Sinaje od přístavu Ejlat až po Šarm eš - Šejch a dvě vojenská letiště v blízkosti bývalé egyptsko - izraelské hranice. Zbytek poloostrova měl být vrácen Egyptu. Co se týká Golanských výšin, tak jejich větší část měla zůstat pod kontrolu Izraele. Jigal Allon vycházel z toho, že pokud měl Izrael zůstat demokratickým židovským státem, tak není možné, aby na okupovaných územích ovládal více než milion Arabů. Izraelská vláda však tento plán nikdy formálně neschválila a žádný z arabských států jej nikdy nepřijal (Gilbert 2002: str. 400).

Egypt

Z pohledu Egypta se válečné výsledky roku 1967, stejně tak jako celkové mezinárodní diplomatické klima, ani v nejmenším nepodobaly letem 1956 a 1957. Je možno konstatovat, že předešlá věta platí dvojnásob pro osobu egyptského prezidenta Násira.

Jak již bylo zmíněno výše, již 9.června 1967 přijal Násir odpovědnost za porážku a nabídl svou demisi. Davy lidí, vyjadřující Násirovi podporu, však jeho rozhodnutí změnily a prezident na svém místě zůstal. Spíše než snaha o vyjádření přímé podpory Násirovi mohl egyptské občany do ulic vehnat strach ze zmatku a nejistoty, která by velmi pravděpodobně v Egyptě zavládla, pokud by Násir opravdu odešel. Celkově lze spatřovat v Egyptě po válce pokles, do té doby značné, důvěry v Násirovu osobu (Mansfield 1969: str. 240), stejně jako pokles prestiže armády a ozbrojených sil vůbec. Do té doby se jednalo o privilegované vrstvy společnosti. Svalení veškeré viny za porážku ve válce na ozbrojené síly se projevilo povolením dříve nemožné kritiky armády a tajných služeb na veřejnosti. Hlavním kritikem byl Násirův blízký spolupracovník Muhamad Hajkal. Vše vyvrcholilo po odhalení spiknutí armádních důstojníků vedených vicepresidentem Amerem, který následně spáchal sebevraždu.

Dlouhou dobu od anulovaného podání demise Násir k situaci mlčel, až 23.července 1967 prohlásil, že Egypt se před Izraelem nevzdává a že hlavním cílem izraelské agrese bylo svržení egyptské revoluce, což se však Izraeli nepodařilo.

Z pohledu Egypta byl důležitý summit arabských zemí v súdánském Chartúmu v srpnu 1967, kde byla přijata zásada nejednat s Izraelem a neuzavírat žádný mír. Důležitější pro samotný Egypt však byla jednání, která Násir vedl s ostatními arabskými zeměmi o poválečné hospodářské pomoci Egyptu ("do doby, než budou zahlazeny důsledky agrese", Mansfield 1969: str. 85). Ekonomickou pomoc Egypt potřeboval zejména ve světle uzavřeného a zablokovaného Suezského průplavu, jehož provoz přinášel státní pokladně okolo 30 miliónů dolarů měsíčně.

Jednání probíhala zejména se solventními ropnými státy, což například v rivalitě mezi Násirem a saúdskoarabským králem Fajsalem znamenalo, že egyptský prezident byl nucen ponechat republikány v Jemenu svému osudu (což se také stalo a Egypt ukončil v Jemenu svou přítomnost). V situaci, kdy se zdálo, že Egypt bude na této pomoci konzervativních arabských monarchií závislý, byl Násir v regionálním kontextu ochoten opustit revoluční pozici Egypta. Avšak reálná ekonomická podpora Saudské Arábie byla nevelká, a proto byl Egypt nucen hledat pomoc u Sovětského svazu. Tato pomoc se týkala v drtivé většině znovuobnovení egyptských ozbrojených sil.

Do listopadu 1967 byla egyptská armáda prostřednictvím dodávek se Sovětského svazu de facto reorganizována a znovuvybavena. Jen pro zajímavost lze uvést, že v této souvislosti se posléze nejevilo zničení egyptského letectva tak "tragicky", neboť drtivá většina egyptských letounů byla zlikvidována na zemi a nebyli tak zabiti egyptští piloti, kteří mohli rychle "přesednout" na nová letadla. Sověti poskytli egyptským ozbrojeným silám k dispozici 1500 vojenských asistentů a odborníků. Za tyto dodávky mohly lodě sovětské 5. flotily užívat přístavy v Alexandrii a Port Saidu (Reich 1987: str. 28).

Z globálního hlediska tak byl Egypt nucen opustit formální neutralitu a "nezúčastněnost" a jednoznačně se dostal do sovětského tábora (tomuto sice do značné míry napovídal i vývoj před červnem 1967, nicméně vše se plně projevilo až po válce).

Sýrie

V Sýrii se válka vnitropoliticky projevila mnohem silněji než v Egyptě, neboť drtivá porážka syrských vojsk a ztráta Golanských výšin, které představovaly z pohledu Sýrie možnost prakticky svévolně a beztrestně ohrožovat izraelské osady, znamenala začátek konce stávajícího politického vedení v Sýrii .

Baasistický režim Salaha Džadída se v Sýrii již od svého počátku netěšil nijak masové podpoře, spíše naopak. Z tohoto důvodu sázelo syrské vedení na celospolečensky populární témata, mezi kterými hrál jednoznačný prim vysoce negativní vztah Sýrie k Izraeli a podpora Palestinců a jejich guerril.

Po válce, za situace, kdy bylo zničeno prakticky celé syrské letectvo a armáda "na hlavu" poražena, Sýrie ztratila Golanské výšiny a pozice na hoře Hermon, odkud měl Izrael velmi dobrý přehled o celé nížině, v níž leželo syrské hlavní město Damašek, byla podpora režimu v Sýrii pochopitelně ještě daleko menší. Právě kvůli vlastní slabosti nemohl syrský režim přiznat porážku Sýrie, vítězství Izraele, natož uznat právo Izraele na existenci. Mezi vládou, stranou Baas a vojenským vedením začal "kolotoč" obviňování a svalování viny. Jednou z výtek, nutno konstatovat, že v tomto případě se jednalo o výtku pravdivou, bylo, že vedení neposlalo do bojů nejlepší armádní jednotky, ale ponechalo si je v hlavním městě na případnou vlastní obranu. Ve vládě se měl jednou z obětí stát ministr obrany Háfiz al - Asad, návrh na jeho odvolání nebyl ve vládě schválen o pouhý jeden hlas (Seale 1990: str. 142). A byl to právě Asad, jehož mocenský vzestup byl právě totální porážkou Sýrie v Šestidenní válce odstartován.

Na zmíněné konferenci Arabské ligy v Chartúmu nebyla syrská delegace přítomna, neboť Džadíd z politických a "ideologických" důvodů účast odmítl. Sýrie jednoznačně odmítla Rezoluci č. 242 a syrské vedení dokonce odmítlo přijmout Gunnara Jarringa.

Naopak, Asad byl pro větší (nejen) vojenskou spolupráci mezi arabskými zeměmi, navzdory rozdílům, které mezi nimi panují. Je třeba zdůraznit, že tento názor byl bezprostředně po válce v arabském světě poměrně rozšířený. V šoku z drtivé porážky se zdálo, že meziarabské rozpory ztratily smysl a že arabský svět se může "vzpamatovat" jen pokud vzájemné rozepře překoná.

Výsledky Šestidenní války tedy v dlouhodobém horizontu předznamenaly vnitropolitické změny v Sýrii a stejně jako u Egypta lze hovořit o větším příklonu Sýrie k Sovětskému svazu, hlavně prostřednictvím zbraňových kontraktů, které souvisely s poválečnou obnovou syrské armády.

Spojené státy americké

Vazba Izraele na Spojené státy americké samozřejmě existovala po celou dobu od vzniku samostatného státu Izrael, avšak lze konstatovat, že po Šestidenní válce dostalo toto spojenectví novou kvalitu.

V období před Suezskou krizí i po ní byla hlavním patronem Izraele Francie. Tento stav souvisel se situací v Alžírsku. Francie měla zájem na spojenectví s Izraelem, protože jeho síla "zaměstnávala" Egypt, který se tak méně angažoval v podpoře alžírských separatistů. V polovině šedesátých let se však situace poněkud změnila a Izrael si již nemohl být jist francouzskou podporou. Generál de Gaulle, prezident Francie, který se snažil obnovit pozici svého státu ve Středomoří, měl zájem na urovnání vztahů s muslimskými státy. Proto Francie na generálův příkaz náhle zastavila v květnu 1967 slíbené dodávky zbraní do Izraele.

Doba před Šestidenní válkou byla pro Izrael dobou změny strategického spojence. Vazba na Spojené státy byla v Izraeli velká již předtím (zejména na židovské fondy a nadace, které Izraeli poskytovaly značné prostředky), avšak odmítavý přístup Francie těsně před Šestidenní válkou a naopak zbrojní a politická podpora Spojených států změnily definitivně orientaci Izraele.

Před Šestidenní válkou existovaly ve Spojených státech kruhy, které odmítaly americkou angažovanost na Blízkém východě z obav před zbytečnými ztrátami amerických vojáků (Sayigh, Shlaim 1997: str. 164). Určitá "pachuť" USA z Izraele zůstávala také ještě od dob Suezské krize, kdy Spojené státy hlasovaly v Radě bezpečnosti OSN proti postupu Izraele a po válce se zasadily o stažení Izraele ze Sinajského poloostrova (viz. výše). Americkou pozici lze charakterizovat jako snahu o prevenci konfliktu mezi Izraelem a Araby prostřednictvím zajišťování regionální bezpečnosti, stability a socioekonomického pokroku.

Válka však ukázala naprosté selhání tohoto přístupu a vytvořila nové okolnosti. Poválečná situace vyjasnila vazby mezi USA a Izraelem a poskytla možnosti rozvoje americko - izraelských vztahů (Reich 1984: str. 9 - 10). Spojené státy americké po červnu 1967 změnily svůj přístup k arabsko - izraelskému konfliktu a v rozporu se svou pozicí z předchozích let podporovaly názor Izraele, že je nutno uzavřít trvalý a fungující mír (ne pouze příměří), který by nebyl oběma stranám vnucen nebo nadiktován velmocemi. USA podporovaly Izrael v jeho přístupu, že okupovaná území nebudou vrácena dřív, než bude uzavřena mírová dohoda. Tento postoj schválila jako svůj oficiální izraelská vláda na svém zasedání 30.června 1967 (Reich 1984: str. 10 - 11).

Po válce argument zbytečných amerických ztrát pozbyl smysl, neboť Izrael se v amerických očích jevil jako velmi účinná bariéra proti sovětskému "expansionismu" a sovětskému vlivu v oblasti (Sayigh, Shlaim 1997: str. 164). Z této skutečnosti pramenila intensifikace vztahů mezi Spojenými státy a Izraelem. Pokud se však někteří domnívali, že touto cestou dojde ke zmenšení angažovanosti USA v regionu, ukázalo se, že poválečná situace a posílené vztahy s Izraelem paradoxně z dlouhodobého hlediska politickou i (nepřímou) vojenskou přítomnost Spojených států v oblasti spíše posílila.

Sovětský svaz

Výsledkem Šestidenní války nebyla jen porážka Arabů, ale také porážka Sovětského svazu, který byl považován za "patrona" arabského tábora. Z čistě vojenského hlediska se také jednalo o prohru sovětských zbraní a naopak výhru západní vojenské techniky.

Daleko důležitější než vojensko - technické hledisko však byla stránka strategická. Sovětský svaz sice na základě výsledků války přišel o značnou část své prestiže (pracně budované od dob Suezské krize v roce 1956), avšak na druhou stranu byly poražené arabské státy nuceny se k Sovětskému svazu, zejména v oblasti vojenských dodávek, přimknout ještě těsněji, než před válkou (kromě Jordánska).

Poválečné záměry Sovětského svazu v regionu by se daly shrnout do několika bodů: Sověti chtěli získat stabilní vojenskou pozici a zpravodajské posty v srdci oblasti (v této souvislosti se jednalo zejména o Sýrii), získat trvalý přístup na vojenské námořní i letecké základny, pevně k sobě přivázat arabské státy cestou formou bilaterálních vojenských a hospodářských smluv a podpořit "nekapitalistickou" cestu vývoje v regionu. Plněním těchto bodů chtěl SSSR snížit americký vliv v oblasti.

Z pohledu Sovětského svazu byla velmi nepříjemná skutečnost, že během války došlo k uzavření Suezského průplavu a po válce byla izraelská vojska na jeho východním břehu. Tento stav dosti znesnadnil Sovětům transfery zbraní a jiné techniky na jih do Indického oceánu a Indočíny, což samozřejmě vyhovovalo Spojeným státům (Sayigh Shlaim 1997: str. 163).

Na půdě Organizace spojených národů Sovětský svaz po válce prosazoval úplné stažení Izraele z okupovaných území a podporoval arabskou interpretaci Rezoluce č. 242 . Skutečný zájem SSSR na tom, aby Arabové uzavřeli s Izraelem životaschopnou a fungující mírovou smlouvu, však nebyl tak velký, jak by se mohlo na základě vnějšího vystupování sovětských vůdců zdát.

Stav "no peace, no war" (ani mír, ani válka), který mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy de facto po červnu 1967 trval, ve skutečnosti Sovětskému svazu velmi vyhovoval (Sayigh, Shlaim 1997: str. 57). Tato situace pomáhala Sovětům v jejich snaze zajistit si arabské spojenectví pomocí dodávek zbraní (jak bylo uvedeno výše). SSSR však nechtěl Arabům pomoci dostat se do stavu, kdy by tito mohli opět vážně ohrozit Izrael, začít další válku a takto zažehnout možnou konfrontaci se Spojenými státy. Byl si vědom, že zvyšování arabské připravenosti na válku je velmi riskantní.

Z předchozí (čtvrté) kapitoly je patrné, že cíle Arabů tedy získat zpět ztracená území a dosáhnout tak plného stažení Izraele z okupovaných území, ani za sovětské pomoci dosaženo nebylo. V dlouhodobém kontextu tak arabské státy začaly docházet k závěru, že Sovětský svaz nemá na Izrael, krytý Spojenými státy, žádné opravdu účinné donucovací prostředky. Tato skutečnost postupně vedla k tomu, že SSSR se stal pro Araby toliko "dodavatelem" zbraní v případě jejich potřeby, aniž by se arabské státy nechaly jakkoliv omezovat Sověty v jiných oblastech.

Šestidenní válka znamenala počátek situace, na jejímž konci se Sovětský svaz ocitl ve stavu, kdy zjistil, že vyzbrojuje arabské státy, které mají v očích SSSR nerealistické cíle a nad jejichž politikou nemá Sovětský svaz faktickou kontrolu.

V předchozí podkapitole zmíněná zvýšená "přítomnost" Spojených států amerických v regionu zasela prvky určitého nesouladu mezi Sovětským svazem a jeho arabskými spojenci, neboť stav, kdy by Arabové opět vstoupili do válečného konfliktu s Izraelem samozřejmě mohl přinést značné riziko vojenské konfrontace SSSR s USA.


1 Al - Fatah vznikla z palestinské studentské skupiny, která byla založena na konci roku 1956 v Gaze (Nálevka 2000: str. 83)
2 např. Patrick Seale: Asad - The struggle for the Middle East, Los Angeles 1990
3 BAAS, Socialistická strana arabské obrody, vznikla v Sýrii v roce 1952 spojením Strany arabské obrody a Socialistické strany. Jejím programem bylo sjednocení Arabů do jednoho nezávislého státu a boj proti korupci. Počátkem 60. let ve straně vznikly dva směry, jeden prosazoval myšlenku arabské jednoty, druhý myšlenky socialismu. V únoru 1966 se v Sýrii dostal k moci druhé křídlo, vedené Salahem Džadídem, což mělo za následek užší spolupráci Sýrie se Sovětským svazem (například při stavbě přehrady na řece Eufrat), avšak z důvodů nízké podpory režimu ze strany obyvatelstva také nutnost radikalizace v "populární" palestinské otázce (Bejda 1968: str. 89).
4 V Izraeli bylo již od dob vlád Davida Ben Guriona zvykem, že premiér často zastával i post ministra obrany
5 Sjednocená arabská republika (SAR) byla vyhlášena 1.února 1958 a jednalo se o svazek Egypta a Sýrie. Prezidentem SAR se stal Gamal Abd an - Násir, v obou státech vládla oblastní vláda, centrální vláda sídlila v Káhiře, došlo ke sjednocení zákonodárství a armády. V tomtéž roce se k SAR volně přidružil Jemen a vznikl Svaz arabských států. Po převratu v Sýrii 28.října 1961 byla obnovena Syrská arabská republika a následně Sýrie ze SAR vystoupila. Následovalo zhoršení vztahů s Egyptem, který si však ponechal název SAR. K oteplení mezi Egyptem a Sýrií došlo až po únoru 1966, kdy v Sýrii začal vládnout režim Salaha Džadída (viz. výše, Hrbek 1969: str. 87 - 88).
6 Jemen byl v letech 1958 - 1961 přidruženým státem ke Sjednocené arabské republice. V roce 1962, po smrti Imama Ahmada, vedl Jemen korunní princ Muhamad al - Badr, který však prosazoval neutrální zahraniční politiku (a tedy přerušení vazeb na SAR). Krátce poté však proegyptské vedení armády sesadilo al - Badra, který však utekl a vedl síly podporující monarchii proti nové vládě. Vládnoucí vojenská junta, vedená plukovníkem Adallahem al - Salalem vyhlásila republiku a potlačila roajalistická vojska. Ty začala podporovat Saúdská Arábie a Jordánsko. Jemen se tak stal zejména pro Egypt a Saúdskou Arábii regulérním bojištěm. Po Šestidenní válce byla po vzájemné dohodě Egypta a Saúdské Arábie egyptská vojska z Jemenu stažena a také saúdská pomoc roajalistům byla zastavena.
7 Postoj Jordánska k Izraeli byl dlouhodobě relativně smířlivý. Jordánský král Husajn neměl zájem na rozpoutání konfliktu, neboť by to bylo zejména Jordánsko, kdo by byl konfliktem nejvíce postižen. Z důvodů snahy neprovokovat Izrael neměli palestinští radikálové v Jordánsku podporu a v letech po šestidenní válce byly palestinským guerrilám zakázány výpady do Izraele z jordánského území.
8 Jordánské letectvo například v době šestidenní války používalo britská proudová letadla Hunter a jordánští piloti byli cvičení britskými instruktory (www.exploitz.com/Jordan-Air-Force-cg.php).
9 Počty mužů a vojenského vybavení se u jednotlivých pramenů liší. Relativní shoda panuje snad jen u Izraele, který měl po plné mobilizaci k boji připraveno necelých 300 000 vojáků, dále jeho armáda čítala kolem 900 tanků, 1000 obrněných transportérů a zhruba 400 letadel. Na arabské straně byl největší bojovou silou samozřejmě Egypt, i přesto, že asi 50 000 egyptských vojáků bylo v Jemenu. Takto mohl Egypt poslat do boje přes 100 000 mužů připravených na Sinaji a přes 1000 tanků. V případě potřeby byl Egypt schopen přesunout na Sinaj ještě dalších asi 140 000 vojáků a kolem 300 tanků. Sýrie měla připraveno asi 75 000 vojáků na Golanských výšinách a dále 400 tanků. Jordánské síly zahrnovaly 32 000 mužů a asi 300 tanků. K tomu je však na arabské straně třeba připočíst 150 iráckých tanků, které se přepravovaly do Jordánska. Celkem tedy bylo na straně arabských sil k boji připraveno přes 300 000 mužů, necelých 2000 tanků a asi 700 letadel (Sachar 1998, Terner 1991, Gilbert 2002).
10 Těmto spekulacím Vasila Bejdy nahrával fakt, že v době války neměl Izrael údajně ani jednu radiolokační loď, která by byla schopna ze Středozemního moře egyptská radiolokační zařízení rušit.
11 Izraelský představitel v Izraelsko - jordánské komisi pro příměří (vznikla roku 1949) předal zprávu svému jordánskému kolegovi, aby ji neprodleně zaslal do Ammánu. Dále byl kontaktován norský velitel jednotek OSN pro sledování příměří generál Odd Bull, aby informoval jordánskou stranu. A nakonec bylo požádáno americké velvyslanectví v Tel Avivu, aby sehrálo roli spojovacího kanálu (Gilbert 2002: str. 380).
12 Tato flotila, uvedená do bojové pohotovosti již po uzavření Tiranské úžiny Egyptem, zahrnovala 50 válečných lodí, 25 000 mužů a 200 letounů a jednalo se tedy o značnou vojenskou sílu (Terner 1991: str. 146).
13 Izraelské síly měly také výhodu velmi dobré znalosti syrských opevnění na Golanských výšinách. Informace o syrských pozicích na Golanech Izraeli dodával jeho agent Eli Cohen, který působil v Sýrii od roku 1962 do ledna 1965, kdy byl chycen a následně popraven (www.us-israel.org/jsource/biography/Eli_Cohen.html).
14 Stalo se tak za velmi zajímavých okolností, kdy syrské Rádio Damašek odvysílalo neověřenou zprávu, že Quneitra padla. Syrští obránci města začali v panice prchat a než byla tato dezinformace opravena, Izrael této chyby využil a Quneitru obsadil (Gilbert 2002: str. 387).
15 Jomkippurská válka začala 6.října 1973, kdy egyptská vojska překročila Suezský kanál a vstoupila na izraelské území na Sinajském poloostrově. Ve stejný den zaútočila syrská armáda na izraelské pozice na Golanských výšinách. Izrael nejprve řešil situaci na severní syrské frontě a na Sinajském poloostrově nepodnikal proti Egyptu žádné větší akce. Boje trvaly tři týdny a Izrael oba útoky odrazil, když se například dostal za Suezský kanál a měl možnost ohrožovat Káhiru.
16 Jako český překlad Rezoluce č. 242 je použito znění z knihy Martina Gilberta: Izrael, Praha 2002
17 Egypt ztratil 11 000 mužů, Jordánsko 6000 a Sýrie 1000. (www.uncommonknowledge.org/800)
Jak citovat tento textŽižka, Petr. Geopolitický kontext šestidenní války v regionu Blízkého východu [online]. Glosy.info, 29.červen 2004. [cit. 3.prosince 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/geopoliticky-kontext-sestidenni-valky-v-regionu-blizkeho-vychodu/>. ISSN 1214-8857.