Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
3.prosince 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Geopolitický kontext šestidenní války v regionu Blízkého východu - Petr Žižka

Publikován 29.června 2004, text čítá cca 10154 slova. 14153 přečtení  |  7018 reakcí

Situace po šestidenní válce

Izrael

Pokud, jak bude patrné později, byly výsledky Šestidenní války pro poražené arabské státy katastrofou, tak v Izraeli bezprostředně po válce zavládla euforie.

Z hlediska vojensko - strategického postavení Izraele bylo toto uspokojení oprávněné. Pokud totiž byl před válkou letový čas egyptských stíhacích letounů z letišť na severu Sinajského poloostrova do Tel Avivu 8 minut, jednalo se po válce o (z pohledu Izraele) mnohem "přijatelnějších" minut dvacet. Podobný stav, avšak v opačném gardu, platil pro Egypt. Naprosto zásadní z bezpečnostního hlediska je pro Izrael poválečný stav hranic. Izraelské hranice s Egyptem lze považovat za poměrně velmi bezpečné. Suezský průplav, který odděloval obě znepřátelené strany byl pro Izrael určitým "příkopem", který by musel případný egyptský útok překročit a Sinaj představovala pro izraelské obránce výborný operační prostor, kde byla možnost ústupu a zadržování vojsk (tohoto také Izrael využil v tzv. Jomkippurské válce v roce 197315). Tomuto účelu měla sloužit i tzv. Bar - Levova linie, což byl pás opevnění a bunkrů na východním břehu Suezského kanálu (Wanner 2002: str. 49). Před Šestidenní válkou nebyla hloubková obrana pro Izrael možná.

Ovládnutí Golanských výšin ukončilo období možnosti ohrožování izraelského území syrským dělostřelectvem. Golany jsou nyní opevňovány Izraelci a ti mají naopak možnost v případě potřeby vojensky přímo ohrožovat Sýrii.

Asi nejproblematičtěji se tak jeví změna hranic s Jordánskem. Obsazení Západního břehu totiž znamenalo, že se na (nyní) izraelském území ocitlo velké množství Arabů (celkem jich Izrael po válce "získal" přes jeden milión). Z vojenského hlediska je tak hlavní fakt, že se prodloužila vzdálenost od jordánských hranic k Izraelci hustě osídlenému středomořskému pobřeží.

Izrael dal prakticky okamžitě po skončení války, již 12.června, okolním státům najevo, že o dobytých územích je ochoten jednat pouze v souvislosti s uzavřením "plného" míru (Gilbert 2002: str. 391). Zároveň Izrael jasně deklaroval, že některá území jsou z pohledu židovského státu jednoznačně mimo jakoukoliv diskusi. V tomto případě měli izraelští představitelé na mysli východní Jeruzalém. Tento izraelský postoj velmi kontrastoval se závěry konference Ligy arabských států v Chartúmu z přelomu srpna a září 1967, kde byla přijata zásada žádného jednání s Izraelem, žádného míru a také žádného uznání Izraele (viz. níže).

Mezinárodní společenství se snažilo řešit situaci po válce na poli OSN. Sovětský svaz požadoval schválení rezoluce, která měla vyzvat Izrael, aby se stáhl z okupovaných území. Několik sovětských návrhů však nedostalo ani jednou potřebnou podporu.

Nakonec bylo poválečné vyjednávání svěřeno britskému lordovi Caradornovi, který předložil OSN návrh rezoluce, která by navrhovala kompromisní řešení situace. Je nutno poznamenat, že slovo "kompromisní" platí pro členy Rady bezpečnosti OSN. Rezoluce č. 242 byla jednomyslně schválena Radou bezpečnosti OSN 22.listopadu 1967 a, jak se později ukázalo, měla důležitý dopad na arabsko - izraelské vztahy a pokusy o mírová jednání ještě o čtvrtstoletí později, neboť byla pramenem formule "území za mír"16.

Rezoluce požadovala stažení Izraele "z území okupovaných" v důsledku Šestidenní války, která však byla v rezoluci označována jako "nedávný konflikt". Dále rezoluce deklarovala nutnost "nastolení spravedlivého a trvalého míru na Středním Východě", tento mír měl být založen na "ukončení všech nároků nebo válečných stavů a na respektování a uznávání suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti a jejich práva žít v míru v rámci bezpečných a uznávaných hranic bez hrozeb a aktů násilí". Závěrečnými zásadami Rezoluce bylo zaručení svobody plavby mezinárodními vodními cestami v oblasti, dosažení spravedlivého řešení problému uprchlíků a zaručení územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu v této oblasti prostřednictvím opatření zahrnující zřízení demilitarizovaných zón.

A byl to již výše kladený důraz na kompromis, který zapříčinil možnost vícerého výkladu Rezoluce. Arabská interpretace kladla důraz stažení Izraele z okupovaných území a vyřízení problému uprchlíků. Naopak izraelská strana se soustředila na absenci určitého členu "the" před slovem "territories" (území) v originálním anglickém znění Rezoluce, což z pohledu Izraele neznamenalo nutnost úplného stažení ze všech území, v tomto výkladu Izrael podporovaly Spojené státy americké (viz. níže). Dále židovský stát zdůrazňoval pasáže o uznání územní celistvosti, odmítnutí použití síly na Středním východě a zaručenou svobodu plavby mezinárodními vodami v oblasti. Takto lze stručně vyčíslit, co oba znepřátelené tábory v Rezoluci přivítaly. Avšak ani jedna strana neměla pro Rezoluci jen slova pozitivní.

Mnoha politikům v Izraeli byla Rezoluce "podezřelá" již z toho důvodu, že v ní nebylo obsaženo slovo "Izrael" jako jasné označení židovského státu, Rezoluce mluvila jen o "státech v oblasti". Z pohledu arabské strany rezoluce vyžadovala odmítavé stanovisko na základě nutnosti "uznání uzemní nenarušitelnosti a politické nezávislosti každého státu v této oblasti". Z toho jasně vyplývalo, že tato pasáž se týkala Arabů stejně jako Židů a přijetí Rezoluce by se tedy rovnalo uznání státu Izrael.

Na Rezoluci č. 242 měla navazovat jednání švédského diplomata Gunnara Jarringa, který z pověření Rady bezpečnosti OSN měl sondovat možnosti a podmínky případných mírových jednání. Izrael Švéda přijal, avšak izraelská vláda vedla rozhovory v duchu výše uvedených zásad. Tedy, že jednat je ochotna pouze přímo a to ve snaze uzavřít jednání formální mírovou smlouvou, která by garantovala izraelským lodím volný průjezd Suezským průplavem a Tiranskou úžinou a problém uprchlíků řešila na bázi mírové regionální spolupráce. Pouze v těchto souvislostech je izraelská vláda ochotna uvažovat o stažení se z většiny okupovaného území. Jak uvidíme níže, tyto podmínky arabské státy nepřijaly a naopak jakákoliv jednání s Izraelem dopředu odmítly.

Pokud byla v první větě této kapitoly řeč o euforii, která zavládla v Izraeli po skončení bojů, je třeba vidět také odvrácenou stranu vítězství. Izrael ztratil v bojích 700 vojáků17 a měl asi 2500 zraněných, což v přepočtu na počet obyvatel byly největší následky ze všech bojujících stran. Nejen v politických kruzích okamžitě začala diskuse, jakým způsobem a jak dlouho má Izrael vládnout více než 1 miliónu Arabů, kteří žili na okupovaném území.

Správou nad okupovaným územím byl pověřen generál Moše Dajan. Ten zprvu odmítal snahy o osídlování okupovaných území ("zájem" byl v první řadě o Západní břeh, v němž se nacházela nábožensky a historicky významná města Nablus, Hebron a Jericho) a prosazoval, aby izraelská správa byla na okupovaných územích pokud možno co nejméně viditelná. Když začali v dubnu 1968 přicházet první židé do Hebronu, těšili se tito osadníci velké společenské podpoře, jen Dajan byl proti (Gilbert 2002: str. 399). Když však navzdory Dajanovým protestům osídlování pokračovalo, začal generál postupem času příchod Židů na "spravovaná teritoria" (jak Židé tato území nazývali, Sachar 1998: str. 515) určitým způsobem podporovat. Zamýšlel přerušit souvislý pás arabského osídlení, avšak bez toho, aby se Židé stěhovali do arabských populačních center. Za tímto účelem Dajan podporoval trvalé osady, jejichž uchycení by časem vytvořilo v oblasti nové vnitřní hranice. Nutno konstatovat, že tato politika vytváření osad na okupovaném území, která začala po Šestidenní válce a trvá prakticky dodnes, značně zkomplikovala jakákoliv jednání mezi Izraelem a jeho sousedy.

Z tohoto pohledu se může jevit velmi zajímavým plán, který představil ministr pro přistěhovalectví Jigal Allon. Dle jeho návrhu si měl Izrael ponechat kontrolu nad údolím Jordánu a nad prvním horským hřebenem západně od něj, kde by zůstaly osady a systém včasného varování pro případ útoku z východu. Dále měl Izraeli zůstat Východní Jeruzalém a židovské předměstí Hebronu (vytvářené až po válce). Oblasti Západního břehu vrácené Arabům měly být s Jordánské spojeny koridorem a mezi pásmem Gazy a Západním břehem měla být vybudována dálnice.

Na Sinajském poloostrově si měl Izrael nechat je předmostí kolem města Rafa u Středozemního moře, západní pobřeží Sinaje od přístavu Ejlat až po Šarm eš - Šejch a dvě vojenská letiště v blízkosti bývalé egyptsko - izraelské hranice. Zbytek poloostrova měl být vrácen Egyptu. Co se týká Golanských výšin, tak jejich větší část měla zůstat pod kontrolu Izraele. Jigal Allon vycházel z toho, že pokud měl Izrael zůstat demokratickým židovským státem, tak není možné, aby na okupovaných územích ovládal více než milion Arabů. Izraelská vláda však tento plán nikdy formálně neschválila a žádný z arabských států jej nikdy nepřijal (Gilbert 2002: str. 400).

Egypt

Z pohledu Egypta se válečné výsledky roku 1967, stejně tak jako celkové mezinárodní diplomatické klima, ani v nejmenším nepodobaly letem 1956 a 1957. Je možno konstatovat, že předešlá věta platí dvojnásob pro osobu egyptského prezidenta Násira.

Jak již bylo zmíněno výše, již 9.června 1967 přijal Násir odpovědnost za porážku a nabídl svou demisi. Davy lidí, vyjadřující Násirovi podporu, však jeho rozhodnutí změnily a prezident na svém místě zůstal. Spíše než snaha o vyjádření přímé podpory Násirovi mohl egyptské občany do ulic vehnat strach ze zmatku a nejistoty, která by velmi pravděpodobně v Egyptě zavládla, pokud by Násir opravdu odešel. Celkově lze spatřovat v Egyptě po válce pokles, do té doby značné, důvěry v Násirovu osobu (Mansfield 1969: str. 240), stejně jako pokles prestiže armády a ozbrojených sil vůbec. Do té doby se jednalo o privilegované vrstvy společnosti. Svalení veškeré viny za porážku ve válce na ozbrojené síly se projevilo povolením dříve nemožné kritiky armády a tajných služeb na veřejnosti. Hlavním kritikem byl Násirův blízký spolupracovník Muhamad Hajkal. Vše vyvrcholilo po odhalení spiknutí armádních důstojníků vedených vicepresidentem Amerem, který následně spáchal sebevraždu.

Dlouhou dobu od anulovaného podání demise Násir k situaci mlčel, až 23.července 1967 prohlásil, že Egypt se před Izraelem nevzdává a že hlavním cílem izraelské agrese bylo svržení egyptské revoluce, což se však Izraeli nepodařilo.

Z pohledu Egypta byl důležitý summit arabských zemí v súdánském Chartúmu v srpnu 1967, kde byla přijata zásada nejednat s Izraelem a neuzavírat žádný mír. Důležitější pro samotný Egypt však byla jednání, která Násir vedl s ostatními arabskými zeměmi o poválečné hospodářské pomoci Egyptu ("do doby, než budou zahlazeny důsledky agrese", Mansfield 1969: str. 85). Ekonomickou pomoc Egypt potřeboval zejména ve světle uzavřeného a zablokovaného Suezského průplavu, jehož provoz přinášel státní pokladně okolo 30 miliónů dolarů měsíčně.

Jednání probíhala zejména se solventními ropnými státy, což například v rivalitě mezi Násirem a saúdskoarabským králem Fajsalem znamenalo, že egyptský prezident byl nucen ponechat republikány v Jemenu svému osudu (což se také stalo a Egypt ukončil v Jemenu svou přítomnost). V situaci, kdy se zdálo, že Egypt bude na této pomoci konzervativních arabských monarchií závislý, byl Násir v regionálním kontextu ochoten opustit revoluční pozici Egypta. Avšak reálná ekonomická podpora Saudské Arábie byla nevelká, a proto byl Egypt nucen hledat pomoc u Sovětského svazu. Tato pomoc se týkala v drtivé většině znovuobnovení egyptských ozbrojených sil.

Do listopadu 1967 byla egyptská armáda prostřednictvím dodávek se Sovětského svazu de facto reorganizována a znovuvybavena. Jen pro zajímavost lze uvést, že v této souvislosti se posléze nejevilo zničení egyptského letectva tak "tragicky", neboť drtivá většina egyptských letounů byla zlikvidována na zemi a nebyli tak zabiti egyptští piloti, kteří mohli rychle "přesednout" na nová letadla. Sověti poskytli egyptským ozbrojeným silám k dispozici 1500 vojenských asistentů a odborníků. Za tyto dodávky mohly lodě sovětské 5. flotily užívat přístavy v Alexandrii a Port Saidu (Reich 1987: str. 28).

Z globálního hlediska tak byl Egypt nucen opustit formální neutralitu a "nezúčastněnost" a jednoznačně se dostal do sovětského tábora (tomuto sice do značné míry napovídal i vývoj před červnem 1967, nicméně vše se plně projevilo až po válce).

Sýrie

V Sýrii se válka vnitropoliticky projevila mnohem silněji než v Egyptě, neboť drtivá porážka syrských vojsk a ztráta Golanských výšin, které představovaly z pohledu Sýrie možnost prakticky svévolně a beztrestně ohrožovat izraelské osady, znamenala začátek konce stávajícího politického vedení v Sýrii .

Baasistický režim Salaha Džadída se v Sýrii již od svého počátku netěšil nijak masové podpoře, spíše naopak. Z tohoto důvodu sázelo syrské vedení na celospolečensky populární témata, mezi kterými hrál jednoznačný prim vysoce negativní vztah Sýrie k Izraeli a podpora Palestinců a jejich guerril.

Po válce, za situace, kdy bylo zničeno prakticky celé syrské letectvo a armáda "na hlavu" poražena, Sýrie ztratila Golanské výšiny a pozice na hoře Hermon, odkud měl Izrael velmi dobrý přehled o celé nížině, v níž leželo syrské hlavní město Damašek, byla podpora režimu v Sýrii pochopitelně ještě daleko menší. Právě kvůli vlastní slabosti nemohl syrský režim přiznat porážku Sýrie, vítězství Izraele, natož uznat právo Izraele na existenci. Mezi vládou, stranou Baas a vojenským vedením začal "kolotoč" obviňování a svalování viny. Jednou z výtek, nutno konstatovat, že v tomto případě se jednalo o výtku pravdivou, bylo, že vedení neposlalo do bojů nejlepší armádní jednotky, ale ponechalo si je v hlavním městě na případnou vlastní obranu. Ve vládě se měl jednou z obětí stát ministr obrany Háfiz al - Asad, návrh na jeho odvolání nebyl ve vládě schválen o pouhý jeden hlas (Seale 1990: str. 142). A byl to právě Asad, jehož mocenský vzestup byl právě totální porážkou Sýrie v Šestidenní válce odstartován.

Na zmíněné konferenci Arabské ligy v Chartúmu nebyla syrská delegace přítomna, neboť Džadíd z politických a "ideologických" důvodů účast odmítl. Sýrie jednoznačně odmítla Rezoluci č. 242 a syrské vedení dokonce odmítlo přijmout Gunnara Jarringa.

Naopak, Asad byl pro větší (nejen) vojenskou spolupráci mezi arabskými zeměmi, navzdory rozdílům, které mezi nimi panují. Je třeba zdůraznit, že tento názor byl bezprostředně po válce v arabském světě poměrně rozšířený. V šoku z drtivé porážky se zdálo, že meziarabské rozpory ztratily smysl a že arabský svět se může "vzpamatovat" jen pokud vzájemné rozepře překoná.

Výsledky Šestidenní války tedy v dlouhodobém horizontu předznamenaly vnitropolitické změny v Sýrii a stejně jako u Egypta lze hovořit o větším příklonu Sýrie k Sovětskému svazu, hlavně prostřednictvím zbraňových kontraktů, které souvisely s poválečnou obnovou syrské armády.

Spojené státy americké

Vazba Izraele na Spojené státy americké samozřejmě existovala po celou dobu od vzniku samostatného státu Izrael, avšak lze konstatovat, že po Šestidenní válce dostalo toto spojenectví novou kvalitu.

V období před Suezskou krizí i po ní byla hlavním patronem Izraele Francie. Tento stav souvisel se situací v Alžírsku. Francie měla zájem na spojenectví s Izraelem, protože jeho síla "zaměstnávala" Egypt, který se tak méně angažoval v podpoře alžírských separatistů. V polovině šedesátých let se však situace poněkud změnila a Izrael si již nemohl být jist francouzskou podporou. Generál de Gaulle, prezident Francie, který se snažil obnovit pozici svého státu ve Středomoří, měl zájem na urovnání vztahů s muslimskými státy. Proto Francie na generálův příkaz náhle zastavila v květnu 1967 slíbené dodávky zbraní do Izraele.

Doba před Šestidenní válkou byla pro Izrael dobou změny strategického spojence. Vazba na Spojené státy byla v Izraeli velká již předtím (zejména na židovské fondy a nadace, které Izraeli poskytovaly značné prostředky), avšak odmítavý přístup Francie těsně před Šestidenní válkou a naopak zbrojní a politická podpora Spojených států změnily definitivně orientaci Izraele.

Před Šestidenní válkou existovaly ve Spojených státech kruhy, které odmítaly americkou angažovanost na Blízkém východě z obav před zbytečnými ztrátami amerických vojáků (Sayigh, Shlaim 1997: str. 164). Určitá "pachuť" USA z Izraele zůstávala také ještě od dob Suezské krize, kdy Spojené státy hlasovaly v Radě bezpečnosti OSN proti postupu Izraele a po válce se zasadily o stažení Izraele ze Sinajského poloostrova (viz. výše). Americkou pozici lze charakterizovat jako snahu o prevenci konfliktu mezi Izraelem a Araby prostřednictvím zajišťování regionální bezpečnosti, stability a socioekonomického pokroku.

Válka však ukázala naprosté selhání tohoto přístupu a vytvořila nové okolnosti. Poválečná situace vyjasnila vazby mezi USA a Izraelem a poskytla možnosti rozvoje americko - izraelských vztahů (Reich 1984: str. 9 - 10). Spojené státy americké po červnu 1967 změnily svůj přístup k arabsko - izraelskému konfliktu a v rozporu se svou pozicí z předchozích let podporovaly názor Izraele, že je nutno uzavřít trvalý a fungující mír (ne pouze příměří), který by nebyl oběma stranám vnucen nebo nadiktován velmocemi. USA podporovaly Izrael v jeho přístupu, že okupovaná území nebudou vrácena dřív, než bude uzavřena mírová dohoda. Tento postoj schválila jako svůj oficiální izraelská vláda na svém zasedání 30.června 1967 (Reich 1984: str. 10 - 11).

Po válce argument zbytečných amerických ztrát pozbyl smysl, neboť Izrael se v amerických očích jevil jako velmi účinná bariéra proti sovětskému "expansionismu" a sovětskému vlivu v oblasti (Sayigh, Shlaim 1997: str. 164). Z této skutečnosti pramenila intensifikace vztahů mezi Spojenými státy a Izraelem. Pokud se však někteří domnívali, že touto cestou dojde ke zmenšení angažovanosti USA v regionu, ukázalo se, že poválečná situace a posílené vztahy s Izraelem paradoxně z dlouhodobého hlediska politickou i (nepřímou) vojenskou přítomnost Spojených států v oblasti spíše posílila.

Sovětský svaz

Výsledkem Šestidenní války nebyla jen porážka Arabů, ale také porážka Sovětského svazu, který byl považován za "patrona" arabského tábora. Z čistě vojenského hlediska se také jednalo o prohru sovětských zbraní a naopak výhru západní vojenské techniky.

Daleko důležitější než vojensko - technické hledisko však byla stránka strategická. Sovětský svaz sice na základě výsledků války přišel o značnou část své prestiže (pracně budované od dob Suezské krize v roce 1956), avšak na druhou stranu byly poražené arabské státy nuceny se k Sovětskému svazu, zejména v oblasti vojenských dodávek, přimknout ještě těsněji, než před válkou (kromě Jordánska).

Poválečné záměry Sovětského svazu v regionu by se daly shrnout do několika bodů: Sověti chtěli získat stabilní vojenskou pozici a zpravodajské posty v srdci oblasti (v této souvislosti se jednalo zejména o Sýrii), získat trvalý přístup na vojenské námořní i letecké základny, pevně k sobě přivázat arabské státy cestou formou bilaterálních vojenských a hospodářských smluv a podpořit "nekapitalistickou" cestu vývoje v regionu. Plněním těchto bodů chtěl SSSR snížit americký vliv v oblasti.

Z pohledu Sovětského svazu byla velmi nepříjemná skutečnost, že během války došlo k uzavření Suezského průplavu a po válce byla izraelská vojska na jeho východním břehu. Tento stav dosti znesnadnil Sovětům transfery zbraní a jiné techniky na jih do Indického oceánu a Indočíny, což samozřejmě vyhovovalo Spojeným státům (Sayigh Shlaim 1997: str. 163).

Na půdě Organizace spojených národů Sovětský svaz po válce prosazoval úplné stažení Izraele z okupovaných území a podporoval arabskou interpretaci Rezoluce č. 242 . Skutečný zájem SSSR na tom, aby Arabové uzavřeli s Izraelem životaschopnou a fungující mírovou smlouvu, však nebyl tak velký, jak by se mohlo na základě vnějšího vystupování sovětských vůdců zdát.

Stav "no peace, no war" (ani mír, ani válka), který mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy de facto po červnu 1967 trval, ve skutečnosti Sovětskému svazu velmi vyhovoval (Sayigh, Shlaim 1997: str. 57). Tato situace pomáhala Sovětům v jejich snaze zajistit si arabské spojenectví pomocí dodávek zbraní (jak bylo uvedeno výše). SSSR však nechtěl Arabům pomoci dostat se do stavu, kdy by tito mohli opět vážně ohrozit Izrael, začít další válku a takto zažehnout možnou konfrontaci se Spojenými státy. Byl si vědom, že zvyšování arabské připravenosti na válku je velmi riskantní.

Z předchozí (čtvrté) kapitoly je patrné, že cíle Arabů tedy získat zpět ztracená území a dosáhnout tak plného stažení Izraele z okupovaných území, ani za sovětské pomoci dosaženo nebylo. V dlouhodobém kontextu tak arabské státy začaly docházet k závěru, že Sovětský svaz nemá na Izrael, krytý Spojenými státy, žádné opravdu účinné donucovací prostředky. Tato skutečnost postupně vedla k tomu, že SSSR se stal pro Araby toliko "dodavatelem" zbraní v případě jejich potřeby, aniž by se arabské státy nechaly jakkoliv omezovat Sověty v jiných oblastech.

Šestidenní válka znamenala počátek situace, na jejímž konci se Sovětský svaz ocitl ve stavu, kdy zjistil, že vyzbrojuje arabské státy, které mají v očích SSSR nerealistické cíle a nad jejichž politikou nemá Sovětský svaz faktickou kontrolu.

V předchozí podkapitole zmíněná zvýšená "přítomnost" Spojených států amerických v regionu zasela prvky určitého nesouladu mezi Sovětským svazem a jeho arabskými spojenci, neboť stav, kdy by Arabové opět vstoupili do válečného konfliktu s Izraelem samozřejmě mohl přinést značné riziko vojenské konfrontace SSSR s USA.

 << Předchozí: Šestidenní válka <<
1 Al - Fatah vznikla z palestinské studentské skupiny, která byla založena na konci roku 1956 v Gaze (Nálevka 2000: str. 83)
2 např. Patrick Seale: Asad - The struggle for the Middle East, Los Angeles 1990
3 BAAS, Socialistická strana arabské obrody, vznikla v Sýrii v roce 1952 spojením Strany arabské obrody a Socialistické strany. Jejím programem bylo sjednocení Arabů do jednoho nezávislého státu a boj proti korupci. Počátkem 60. let ve straně vznikly dva směry, jeden prosazoval myšlenku arabské jednoty, druhý myšlenky socialismu. V únoru 1966 se v Sýrii dostal k moci druhé křídlo, vedené Salahem Džadídem, což mělo za následek užší spolupráci Sýrie se Sovětským svazem (například při stavbě přehrady na řece Eufrat), avšak z důvodů nízké podpory režimu ze strany obyvatelstva také nutnost radikalizace v "populární" palestinské otázce (Bejda 1968: str. 89).
4 V Izraeli bylo již od dob vlád Davida Ben Guriona zvykem, že premiér často zastával i post ministra obrany
5 Sjednocená arabská republika (SAR) byla vyhlášena 1.února 1958 a jednalo se o svazek Egypta a Sýrie. Prezidentem SAR se stal Gamal Abd an - Násir, v obou státech vládla oblastní vláda, centrální vláda sídlila v Káhiře, došlo ke sjednocení zákonodárství a armády. V tomtéž roce se k SAR volně přidružil Jemen a vznikl Svaz arabských států. Po převratu v Sýrii 28.října 1961 byla obnovena Syrská arabská republika a následně Sýrie ze SAR vystoupila. Následovalo zhoršení vztahů s Egyptem, který si však ponechal název SAR. K oteplení mezi Egyptem a Sýrií došlo až po únoru 1966, kdy v Sýrii začal vládnout režim Salaha Džadída (viz. výše, Hrbek 1969: str. 87 - 88).
6 Jemen byl v letech 1958 - 1961 přidruženým státem ke Sjednocené arabské republice. V roce 1962, po smrti Imama Ahmada, vedl Jemen korunní princ Muhamad al - Badr, který však prosazoval neutrální zahraniční politiku (a tedy přerušení vazeb na SAR). Krátce poté však proegyptské vedení armády sesadilo al - Badra, který však utekl a vedl síly podporující monarchii proti nové vládě. Vládnoucí vojenská junta, vedená plukovníkem Adallahem al - Salalem vyhlásila republiku a potlačila roajalistická vojska. Ty začala podporovat Saúdská Arábie a Jordánsko. Jemen se tak stal zejména pro Egypt a Saúdskou Arábii regulérním bojištěm. Po Šestidenní válce byla po vzájemné dohodě Egypta a Saúdské Arábie egyptská vojska z Jemenu stažena a také saúdská pomoc roajalistům byla zastavena.
7 Postoj Jordánska k Izraeli byl dlouhodobě relativně smířlivý. Jordánský král Husajn neměl zájem na rozpoutání konfliktu, neboť by to bylo zejména Jordánsko, kdo by byl konfliktem nejvíce postižen. Z důvodů snahy neprovokovat Izrael neměli palestinští radikálové v Jordánsku podporu a v letech po šestidenní válce byly palestinským guerrilám zakázány výpady do Izraele z jordánského území.
8 Jordánské letectvo například v době šestidenní války používalo britská proudová letadla Hunter a jordánští piloti byli cvičení britskými instruktory (www.exploitz.com/Jordan-Air-Force-cg.php).
9 Počty mužů a vojenského vybavení se u jednotlivých pramenů liší. Relativní shoda panuje snad jen u Izraele, který měl po plné mobilizaci k boji připraveno necelých 300 000 vojáků, dále jeho armáda čítala kolem 900 tanků, 1000 obrněných transportérů a zhruba 400 letadel. Na arabské straně byl největší bojovou silou samozřejmě Egypt, i přesto, že asi 50 000 egyptských vojáků bylo v Jemenu. Takto mohl Egypt poslat do boje přes 100 000 mužů připravených na Sinaji a přes 1000 tanků. V případě potřeby byl Egypt schopen přesunout na Sinaj ještě dalších asi 140 000 vojáků a kolem 300 tanků. Sýrie měla připraveno asi 75 000 vojáků na Golanských výšinách a dále 400 tanků. Jordánské síly zahrnovaly 32 000 mužů a asi 300 tanků. K tomu je však na arabské straně třeba připočíst 150 iráckých tanků, které se přepravovaly do Jordánska. Celkem tedy bylo na straně arabských sil k boji připraveno přes 300 000 mužů, necelých 2000 tanků a asi 700 letadel (Sachar 1998, Terner 1991, Gilbert 2002).
10 Těmto spekulacím Vasila Bejdy nahrával fakt, že v době války neměl Izrael údajně ani jednu radiolokační loď, která by byla schopna ze Středozemního moře egyptská radiolokační zařízení rušit.
11 Izraelský představitel v Izraelsko - jordánské komisi pro příměří (vznikla roku 1949) předal zprávu svému jordánskému kolegovi, aby ji neprodleně zaslal do Ammánu. Dále byl kontaktován norský velitel jednotek OSN pro sledování příměří generál Odd Bull, aby informoval jordánskou stranu. A nakonec bylo požádáno americké velvyslanectví v Tel Avivu, aby sehrálo roli spojovacího kanálu (Gilbert 2002: str. 380).
12 Tato flotila, uvedená do bojové pohotovosti již po uzavření Tiranské úžiny Egyptem, zahrnovala 50 válečných lodí, 25 000 mužů a 200 letounů a jednalo se tedy o značnou vojenskou sílu (Terner 1991: str. 146).
13 Izraelské síly měly také výhodu velmi dobré znalosti syrských opevnění na Golanských výšinách. Informace o syrských pozicích na Golanech Izraeli dodával jeho agent Eli Cohen, který působil v Sýrii od roku 1962 do ledna 1965, kdy byl chycen a následně popraven (www.us-israel.org/jsource/biography/Eli_Cohen.html).
14 Stalo se tak za velmi zajímavých okolností, kdy syrské Rádio Damašek odvysílalo neověřenou zprávu, že Quneitra padla. Syrští obránci města začali v panice prchat a než byla tato dezinformace opravena, Izrael této chyby využil a Quneitru obsadil (Gilbert 2002: str. 387).
15 Jomkippurská válka začala 6.října 1973, kdy egyptská vojska překročila Suezský kanál a vstoupila na izraelské území na Sinajském poloostrově. Ve stejný den zaútočila syrská armáda na izraelské pozice na Golanských výšinách. Izrael nejprve řešil situaci na severní syrské frontě a na Sinajském poloostrově nepodnikal proti Egyptu žádné větší akce. Boje trvaly tři týdny a Izrael oba útoky odrazil, když se například dostal za Suezský kanál a měl možnost ohrožovat Káhiru.
16 Jako český překlad Rezoluce č. 242 je použito znění z knihy Martina Gilberta: Izrael, Praha 2002
17 Egypt ztratil 11 000 mužů, Jordánsko 6000 a Sýrie 1000. (www.uncommonknowledge.org/800)
Petr Žižka - O autorovi Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.
Jak citovat tento textŽižka, Petr. Geopolitický kontext šestidenní války v regionu Blízkého východu [online]. Glosy.info, 29.červen 2004. [cit. 3.prosince 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/geopoliticky-kontext-sestidenni-valky-v-regionu-blizkeho-vychodu/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
šestidenní válka. Izrael. USA. Sovětský svaz. Egypt. Sýrie. Jordánsko. geopolitika. Blízký východ. studená válka. Násir. Asad. Palestina.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
dnJbgyaBH
Marlboro Cigarettes (13.7.2009 12:42:29)
Thank You!, Cigarettes, >:DD, Adipex, 8470, Cheap Ambien, =-DDD, Buy Viagra online, swcw, Buy Cialis Online, ebqaue,
války v regionu
FaraO (11.1.2009 14:12:27)
Chtěl bych se zeptat na pojem válka v regionu ? Co je to ?
re: Spojené národy
Petr Žižka (30.5.2005 15:37:23)
Hmm, to je velmi zajímavé a opravdu jsem se při studiu problematiky v český (slovenských), ani zahraničních zdrojích s ničím takovým nesetkal (opravdu, ani náznakem ...) a s žádnými vojáky jsem bohužel neměl možnost mluvit. Děkuji za zajímavou informaci.
Spojené národy
Anonym (25.5.2005 21:52:17)
Vážnost navedeného faktu: Izrael jako stát byl ustanoven resolucí OSN. Ale na tuto organizaci vždy "kašlal".
K faktu: Osobně jsem hovořil s dvěma jugoslávskými "modrými přilbami" po jejich propuštění ze Sinaje. A pak to potvrdil i jeden diskutant na "Neviditelném psu" z Norska. Tento hovořil s Norem, který zažil ponižování v izraelském vězení a pak dostal od norských velitelů nařízení "o tom mlčet".
A to nebyla jediná manipulace dějin!!!

Přidat komentář