Postavení Izraele přes Šestidenní válkou

V literatuře týkající se Šestidenní války se lze nezřídka setkat s názorem, že Izrael byl před 5. červnem 1967 obklíčen ohromnou silou arabských vojsk a jeho postavení bylo zdánlivě takřka beznadějné. Rád bych ukázal, že to nebyla tak dalece pravda. Nicméně ještě předtím je třeba se podívat, co této situaci "smrtelného ohrožení" předcházelo.

Vojenskou optikou byl stát Izrael jako celek velmi zranitelný a velmi obtížně bránitelný. Izraelské hustě obydlené oblasti byly jen několik minut letu od leteckých základen v arabských zemích. Většina populace se koncentrovala v trojúhelníku měst Haifa, Tel Aviv (s přístavem Jaffa) a výběžkem na Jeruzalém. Izraelsko - syrská hranice byla velmi zranitelná, neboť na velmi dobře opevněných Golanských výšinách stálo syrské dělostřelectvo, které mohlo libovolně ostřelovat osady na izraelském území.

Jeruzalém jako hlavní město Izraele bylo rozděleno mezi židovský stát a Jordánsko a byť bylo město v hraničních oblastech formálně demilitarizováno, bylo ve východním Jeruzalémě přítomno jordánské vojsko a na hoře Scopus v nemocnici Hadassa a Hebrejské univerzitě izraelští vojáci.

Relativně nejbezpečnější byla z pohledu Izraele jižní hranice s Egyptem. Po válce v roce 1956 byly na Sinajském poloostrově dislokovány jednotky UNEF (United Nations Emergency Forces), které měly dohlížet na klid na této hranici. Je třeba konstatovat, že jejich umístění na vlastním území Izrael odmítl a tyto síly byly tedy jen na egyptské straně. Stejný stav jako na Sinaji byl také v Egyptem kontrolovaném pásmu Gazy.

V letech 1966 - 1967 byla jednoznačně nejvýbušnější oblastí v regionu izraelsko - syrská hranice a oblasti demilitarizovaných zón mezi oběma státy. Toto vzrůstající napětí souviselo do značné míry s aktivitami radikální palestinské organizace Al - Fatah1, která operovala v demilitarizovaných zónách ze syrského území. Pobouření Sýrie také vyvolalo v roce 1963 dokončení zavlažovacího projektu (Integrovaný národní distribuční systém), který odváděl vodu z Galilejského jezera na jih do Negevské pouště. (Seale 1990: str. 121) Podle Arabů po dokončení projektu byla odváděna velká část vody z Galilejského jezera navzdory tomu, že 77 procent vody v Jordánu pramenilo na arabských územích (Seale 1990: str. 119).

V reakcích izraelských sil na nájezdy palestinských bojůvek v demilitarizovaných zónách zřetelně vynikají dvě události, z nichž jednu lze považovat za regulérní vojenský střet.

Jedná se o odvetný útok izraelských sil na jordánskou vesnici Samu v Hebronském pohoří na Západním břehu z 13.listopadu 1966, po němž v Jordánsku povstaly nepokoje, které téměř vyvrcholily svržením krále Husajna (viz. kapitola 2.3, Seale: str. 127).

Druhým momentem je 7. duben 1967, kdy Izrael reagoval na syrskou střelbu v oblasti Galilejského jezera leteckým protiútokem, načež se izraelská a syrská letadla střetla v leteckém souboji nad syrským územím. Izrael sestřelil šest syrských MIGů a jeho letadla měla volný prostor nad syrskou metropolí Damaškem (Seale 1990: str. 127).

Podle názorů některých historiků2 se ze strany Izraele jednalo o jasné varování Sýrii a Egyptu (který podporoval Palestince v Gaze), že Izrael nebude tolerovat jakékoliv pokusy o útoky na izraelské území.

Ještě v dubnu 1967 si izraelské vedení válku nepřálo. Podle izraelských výzvědných služeb neměly být okolní arabské státy v příštích čtyřech letech na regulérní válku připraveny. Vedle toho však v Izraeli existovala v obranných a "silových" institucích vlivná lobby, která od 50. let prosazovala častější a silnější odvetné nájezdy proti arabským útokům. Cílem mělo být udržování napětí nebo dokonce válka, kdy by Izrael mohl upevnit či rozšířit své hranice do lépe bránitelné podoby. V bouřlivém období let 1966 a 1967 byla tato skupina velmi aktivní (Seale 1990: str. 128). Z hlediska těchto kruhů získaly třenice mezi Izraelem a Sýrií (respektive Jordánskem) nový rozměr právě v průběhu dubna a května 1967, kdy kontrolu nad situací na arabské straně začal přebírat Egypt a Gamal Abd an - Násir.

Pro výše zmíněnou lobby byl právě Násir hlavním nepřítelem, neboť to byl on, kdo z jasné porážky roku 1956 dokázal vytvořit iluzi vítězství a jeho osoba ztělesňovala dvě hlavní izraelská nebezpečí: totiž arabskou nezávislost a jednotu.

13. května prohlásil izraelský premiér Levi Eškol směrem k Sýrii, že Izrael je schopen udělit baasistickému3 režimu mnohem ostřejší lekce a následný den varoval náčelník generálního štábu Jicchak Rabin, že pokud budou útoky ze syrského území pokračovat, reakce bude ještě tvrdší, než ta jakou Izrael předvedl v Jordánsku na podzim 1966. (Seale 1990: str. 129). Mimo jiné i tato prohlášení byla důvodem, proč se Násir rozhodl 16. května požádat jednotky OSN o stažení ze Sinaje (viz dále).

1. června se rozhodl po předchozím tlaku na svou osobu ze strany izraelské veřejnosti premiér Levi Eškol přenechat post ministra obrany Moše Dajanovi4. Stalo se tak na naléhání zejména Menachema Begina, který byl předsedou opoziční strany Cherut. Begin ve tvořící se vládě národní jednoty získal post ministra bez portfeje. Tímto aktem, ale hlavně vstupem Moše Dajana, který byl významným představitelem (taktéž opoziční) strany Rafi, do vlády, došlo v tomto období ohrožení Izraele k "setření" opoziční příslušnosti a strany Cherut a Rafi vystoupily z opozice, kde byly od voleb v roce 1965. Tak vznikla vláda celonárodní koalice, jako reakce na podepsání egyptsko - jordánského vojenského paktu z 30. května 1967 (o tomto a událostech předcházejících v následujících kapitolách tohoto oddílu). Po uzavření Tiranské úžiny Egyptem ve vedení Izraele propukla diskuse, jak situaci řešit. Diskuse probíhala mezi těmi, kteří chtěli okamžitou válku a těmi, kteří chtěli počkat na zajištění mezinárodní (rozumějme hlavně americké) podpory a pochopení. Shoda panovala pouze v tom, že se nesmí opakovat rok 1956, kdy supervelmoci trvaly na ukončení izraelské kampaně a v OSN hlasovali téměř všichni proti Izraeli. Nakonec zvítězila vyčkávací pozice, toto období, které mělo začít 1. června a trvat 14 dnů je označováno jako "waiting period".

Toto období bylo předčasně ukončeno již v noci ze 3. na 4. června, kdy zasedala izraelská vláda. Zasedání bylo svoláno na základě uzavření smlouvy mezi Egyptem a Jordánskem 30.května 1967, jejíž znění bylo velmi podobné smlouvě egyptsko - syrské (viz dále) z konce roku 1966. Druhým impulsem bylo přistoupení Iráku k bojové koalici 3.června 1967, kdy jedna brigáda irácké armády vstoupila na jordánské území a irácké letectvo se koncentrovalo u jordánských hranic, co nejblíže budoucí zóně bojů. Plán Washingtonu na vytvoření "mezinárodní flotily" (viz níže) a diplomatické řešení krize ztroskotalo a z pohledu Izraele nyní již nic nestálo v cestě k vojenskému řešení situace..

Postavení Egypta před Šestidenní válkou

Prezident Násir byl v období před Šestidenní válkou vůdcem arabských zemí a hlavně na něm ležely aspirace Arabů na Blízkém východě. Za toto postavení Násir vděčil svému "vítězství" v letech 1956 a 1957.

Na rostoucí napětí mezi Izraelem a Sýrií Násir reagoval iniciováním egyptsko - syrské obranné smlouvy z 6. listopadu 1966 (šlo o první výměnu ambasadorů od roku 1961, kdy Sýrie vystoupila ze Sjednocené arabské republiky5). Tímto Násir definitivně "vstoupil do hry" a chtěl tak získat alespoň nějakou kontrolu nad syrskou politikou vůči Izraeli. Tento krok byl do značné míry logický. Pokud by mezi Sýrií a Izraelem vypukl větší konflikt, je pravděpodobné, že by v něm Sýrie byla poražena. Tato situace by byla porážkou Egypta, jako vůdce arabského světa té doby, stejně jako Sýrie (Sayigh, Shlaim 1997: str. 34)

Je možno se domnívat, že ještě na přelomu dubna a května 1967 Násir žádnou válku nezamýšlel, neboť na syrsko - izraelský střet ze 7. dubna 1967 reagoval prohlášením, že vzájemná obranná smlouva může být aktivizována pouze v případě generálního útoku na Sýrii (Sachar 1998: str. 470).

K dalšímu, tentokrát již razantnímu, kroku se Násir odhodlal 14. respektive 16. května 1967, kdy přikázal vojsku překročit Suez a obsadit Sinaj a následně požádal jednotky UNEF o částečné stažení ze Sinaje. Co tomuto rozhodnutí předcházelo ? Vedle již výše zmíněných prohlášení izraelských představitelů, která byla v arabských zemích interpretována jako izraelský záměr svrhnout dříve či později syrský režim silou, mělo velikou váhu varování Sovětů, že Izrael shromažďuje svá vojska na hranici se Sýrií. Sovětský svaz tuto informaci dostal od Sýrie, a i když bylo sovětskému velvyslanci v Izraeli řečeno, že žádná větší koncentrace izraelských sil na syrských hranicích neexistuje, Sověti přesto vážně varovali Egypt (Mansfield 1969: str. 79). Podle některých názorů začala Šestidenní válka de facto již tento den (Ben - Dor, Dewitt 1987: str. 213).

Existují domněnky, že tuto dezinformaci záměrně vypustil Izrael, aby ještě zvýšil napětí (Seale 1990: str. 129). Je také možné, že Sovětský svaz se obával, že jakákoliv další potyčka mezi Izraelem a Sýrií by mohla vést ke kolapsu křehkého režimu v Sýrii, a proto tuto "informaci" vůči Egyptu použil s jasným záměrem, aby se Násir ještě více do situace vložil (Mansfield 1969: str. 80). "Strach" Sovětského svazu o prosovětský syrský režim byl z hlediska SSSR velmi pochopitelný (stejně tak jako zájem Sovětů o Egypt). Roku 1963 totiž ponorky americké 6. flotily dostaly do vybavení rakety Polaris schopné zasáhnout území Sovětského svazu ze Středozemního moře, kde tato flotila operovala. Letecké a námořní základny v Sýrii a Egyptě tak od té doby měly pro sovětskou 5. námořní eskadru naprosto novou hodnotu (Sayigh, Shlaim 1997: str. 57 - 58).

Těmito kroky chtěl Násir přesunout ohnisko možného konfliktu od syrských hranic, kde nemohl mít na situaci tak velký přímý vliv, na hranice egyptsko - izraelské, kde mohl situaci mnohem lépe kontrolovat.

Avšak situace se vyvinula jinak, než Násir pravděpodobně předpokládal. U Thant, generální tajemník OSN, prohlásil, že pouze částečné stažení jednotek OSN není možné a Násir, který v této situaci mohl je těžko vzít svůj požadavek zpět, 18. května nařídil úplné stažení sil OSN ze Sinaje. Egyptská vojska pozice OSN okamžitě obsadila a v reakci na tento krok vyhlásil Izrael 20. května 1967 částečnou mobilizaci (Gilbert 2002: str. 364).

Na reakci vedení OSN na Násirův požadavek a jeho důsledky existují v zásadě také dva pohledy. Podle prvního názoru byl Násir reakcí U Thanta sám překvapen. Překvapivou, a nejen pro Násira, byla rychlost, s jakou generální tajemník odpověděl na Násirovy požadavky a také samotné řešení situace ze strany U Thanta.

Je možné, že Násir očekával, že barmský politik bude situaci konzultovat minimálně s Radou bezpečnosti a on tak bude mít více času na promyšlení dalších kroků. Vstup egyptských vojsk na Sinaj měl být gestem pro Izrael, že Sýrie v případě konfliktu nezůstane sama, avšak Násir zřejmě s reálnou možností války zatím nepočítal (Gilbert 2002: str. 363).

Druhou teorií je, že rychlá a v podstatě plně se podřizující reakce ze strany OSN Násira naopak podpořila v jeho záměru jít ve vyhrocování situace, kam jen to bude možné. Násir se také mohl domnívat, že se mu naskýtá možnost zisku politických bodů. Pokud by se totiž situace uklidnila, Egypt by již východně od Suezu zůstal a tento stav by bylo možno interpretovat jako politické vítězství, které by snad i vyrovnalo neúspěch egyptské angažovanosti v Jemenu6 (Sayigh, Shlaim 1997: str. 35).

Kromě částečné izraelské mobilizace 20. května 1967 nepřišlo Násirovi jako reakce na jeho kroky žádné vážnější varování, například ze strany Spojených států. Proto Násir poté, co egyptské jednotky 21. května 1967 obsadily Šarm eš - Šejch, bránu do Akabského zálivu, oznámil v noci 22. května, že Egypt uzavírá Tiranskou úžinu všem izraelským lodím a zakazuje také dodávky strategického materiálu Izraeli na neizraelských lodích.

Z pohledu Izraele se jednalo o velmi závažný krok, neboť Akabský záliv a Tiranská úžina znamenaly pro židovský stát hlavní exportní i dovozní trasu pro Afriku a Asii. Přístav Ejlat v Akabském zálivu byl také nejdůležitějším přístavem pro ropu.

Spojené státy okamžitě zaslaly do Moskvy poselství, že budou považovat narušení svobody plavby Tiranskou úžinou jako na akt agrese, proti které má Izrael právo se účinně bránit (Sachar 1998: str. 473).

Hrozba konfliktu dostala 22. května naprosto novou dimenzi. To, co bylo původně jen snahou o korekci syrských problémů s Izraelem, se nyní změnilo reálnou egyptsko - izraelskou krizi značných rozměrů.

Spojené státy preferovaly řešení situace utvořením tzv. mezinárodní flotily námořních mocností, pokud by neuspěly diplomatické kanály. Ani Sovětský svaz si válku nepřál. 26. května 1967 varoval sovětský velvyslanec Káhiru, že Egypt v žádném případě nesmí zaútočit jako první (Seale1990 : str. 131).

Násir, navzdory své silácké rétorice o zničení Izraele, která strhávala celý arabský svět do předválečné euforie, stále ve skutečnosti válku nechtěl. Vojsko rozmístěné na Sinaji bylo nezkušené, třetina egyptské armády byla v Jemenu. Egypt byl ochoten obnovit gentlemanskou dohodu, která platila v minulosti, kdy izraelské lodě vplouvající do Tiranské úžiny stahovaly vlajku a nahrazovaly ji vlajkou jiných, nekonfliktních, zemí, například Libérie. Izrael však již nyní nebyl k této tiché dohodě ochoten a místo toho požadoval veřejný závazek Egypta, což bylo samozřejmě nepřijatelné (Seale 1990: str. 133). Tlak ostatních arabských zemí i situace samotné hnal Násira jednoznačně do válečného konfliktu.

Postavení Sýrie a Jordánska přes Šestidenní válkou

Ačkoliv to byla Sýrie, na jejíž hranicích začaly potyčky, které nakonec vedly ke konfliktu, postupně ztrácel baasistický režim Salaha Džadída nad situací kontrolu, kterou přebíral Egypt v čele s Násirem.

Ani Sýrie nechtěla regulérní válku. Její armáda byla v minulosti pravidelně decimována vojenskými puči a kvalita důstojnického sboru a celková morálka byla velmi špatná. Ještě 30. května 1967 letěla syrská delegace do Moskvy ve snaze zajistit si od Sovětského svazu záruku ochrany, ale žádných hmatatelných výsledků jednání nedosáhla.

Z vojensko - strategického hlediska měla Sýrie vůči Izraeli snad jen výhodu lepšího postavení na Golanských výšinách, které ji v minulosti poskytovalo možnost ostřelovat osady a vojenské pozice na izraelském území.

Vztahy Sýrie a Egypta byly po celá šedesátá léta poněkud dvojkolejné. Sýrie se na Násira dívala se značnou nedůvěrou, nezapomněla na jeho kontakty se Spojenými státy v první polovině 50. let a jeho příklon k Moskvě mu plně nevěřila. Také Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) Sýrie zpočátku považovala spíše za instrument egyptské kontroly nad Palestinci. OOP vznikla v Káhiře v roce 1964 z iniciativy Egypta a byl to Egypt, kdo tuto organizaci podporoval nejvíce (Násir poskytl Sinaj a pásmo Gazy členům OOP "k dispozici"). OOP měla "zastřešovat" politické ambice Palestinců a deklarovala právo palestinských Arabů na jejich domovinu, kterou je celá Palestina s výjimkou území kontrolovaných Egyptem a Jordánskem (Plechanovová, Fidler 1997: str. 199). Z tohoto důvodu bylo hlavním cílem organizace zničení Izraele.

Navzdory tomu Sýrie rychle zjistila, že může Palestince používat jako jediný prakticky účinný prostředek boje s Izraelem v demilitarizovaných zónách. Palestinská otázka byla jedním z nosných prvků baasistické ideologie, avšak Sýrie preferovala spíše Lidovou frontu pro osvobození Palestiny (LFOP, založena v říjnu 1964). Jak již bylo zmíněno výše, určitý zlom v syrsko - egyptských vztazích přišel až na podzim 1966, kdy byla podepsána syrsko - egyptská obraná smlouva.

Jordánsko stálo ve srovnání se Sýrií a Egyptem, ale i například s bojovou náladou v ostatních arabských zemích relativně v pozadí. Se sousedním Izraelem mělo v minulosti ze všech arabských zemí asi nejkorektnější vztahy (za snahy o dosažení dohody s Izraelem zaplatil král Abdulláh životem).

Na relativně smířlivý postoj k Izraeli téměř doplatil král Husajn v listopadu 1966, kdy Izrael zaútočil v odvetě na akci palestinských guerril na jordánskou vesnici Samu. Tato událost málem stála hašemitského vládce trůn, neboť ostatním arabským zemím se nelíbilo, že Husajn "nepovolí uzdu" Palestincům na vlastním území k provokacím Izraele.7

Také jeho faktická nespolupráce jak se Sovětským svazem, tak se Sýrií a Egyptem se v arabském světě nelíbila. Jordánská armáda například používala západní vojenskou techniku.8 Pro nás však je důležitější role jordánské propagandy v období před Šestidenní válkou. Z Ammánu zněly hlasy, že Násir se sice považuje za "vůdce" celého arabského světa, ale na druhou stranu je schován v bezpečí za jednotkami UNEF, které ho před Izraelem "chránily" na Sinaji (Seale 1990: str. 129). Navíc podle Jordánska Násir trestuhodně toleroval, aby izraelské lodě volně proplouvaly Tiranskou úžinou.

V očích Jordánska, ale zejména Sýrie byl tedy Násir v dosti obtížné situaci. Proč po incidentu 7. dubna 1967 nijak nezasáhl ve prospěch Sýrie?

Jak tedy bylo zmíněno výše, Násir de facto nemohl zůstat stranou vyostřující se situace, pokud si chtěl uchovat svou pozici v arabském světě.

Stav jordánské armády byl velmi podobný stavu té syrské. Problémem byl zejména nedostatek kvalitního vojenského vybavení. Důležitou poznámkou je také fakt, že žádný z výše zmíněných států (Egypt, Sýrie, Jordánsko) neměl vypracován žádný plán útoku na Izrael.

Ve stejné situaci jako Násir se však postupně ocitl jordánský král Husajn. Ani on nemohl v atmosféře očekávané arabské smršti, která zničí Izrael, zůstat stranou. Smlouva o vzájemné obraně s Egyptem byla podepsána 30.května v Káhiře a byla založena na syrsko - egyptském paktu podepsaném předtím (Gilbert 2002: str. 372).

3.června 1967 se k bojové koalici přidal ještě Irák, jehož jedna brigáda vstoupila do Jordánska a irácké letectvo se soustředilo poblíž jordánských hranic. Aby bylo arabské "nadšení" z očekávané porážky Izraele dokumentováno ještě lépe, je možno uvést, že k formující se arabské alianci se alespoň verbálně připojil také marocký král Hasan, který vyjádřil Násirovu svou podporu. A rovněž saúdskoarabský král Fajsal slíbil dát k dispozici vojáky. Tyto události byly onou "poslední kapkou", která rozhodla v Izraeli o konci "vyčkávacího období" a řešení situace vojenskou cestou (Sayigh, Shlaim 1997: str. 61).

Populární legenda o "ocelovém sevření"9 Izraele je tedy historicky mylná a je možno ji označit spíše za "lest", která měla ve světě vyvolat sympatie k arabskou přesilou "životně ohroženému" Izraeli. Nutno konstatovat, že za lest relativně úspěšnou.