I ti, kteří o Mezoamerice nevědí skoro nic, se nepochybně již setkali s názvem "Toltékové". Je tomu tak zejména kvůli rozmachu new age esoteriky postavené na reinterpretované staré mexické spiritualitě: novodobí guruové jako například Victor Sánchez přitom s výrazem "Tolték" poměrně volně operují a odkazují na toto etnikum jako na původce tradice, kterou oni nyní oživují. Velká většina informací, které se skrz tento filtr veřejnost dozvídá, je však bohužel zkreslená, ne-li vyloženě nepravdivá. Proto je na místě se podívat poněkud podrobněji na to, co může o Toltécích říci moderní věda.

Snad je tři týdny po uvedení filmu do kin na recenzi trochu pozdě, nevím. Tento film si ji však zaslouží, a to ne jen tak nějakých pět deset řádek zakončených příslušným počtem hvězdiček, ale pěkně dlouhé pojednání. Ne snad, že by to byl film tak dobrý - ve skutečnosti si o dlouhou reflexi říká právě svou nevalnou kvalitou.

Je totiž fakt, že Apocalypto ťalo do živého nejen odborníky z řad vědců, ale i docela obyčejné Maye nebo míšence, kterým se příliš nezamlouval způsob, jakým Gibson vyobrazuje jejich kulturu a předky. Ale ani v případě, že jste obyčejný nezaujatý divák, se neubráníte zamyšlení nad tím, jak blízko k realitě vlastně obraz mayské civilizace, který se nám tu předkládá, má.

Před několika dny přišel do kin další útržek dlouhé ságy o létajícím nadčlověku v modrém trikotu, jenž brázdí oblohu v nekonečném boji se Zlem. Nový film znamená novou supermanovskou etapu s novými herci a novými luxusními digitálními efekty; obliba superhrdinů zřetelně neustává a popularita filmů natočených podle komiksu naopak neustále stoupá. Nový Superman je však z poněkud jiného těsta...

Zajímá-li se někdo o Mezoameriku, dřív nebo později se musí konfrontovat s problémem nejožehavějším: s faktem, že právě v těchto civilizacích vykrystalizovalo rituální násilí do děsivé podoby hekatomb lidských obětí, kterým byla zaživa vytrhávána srdce na obětním kameni. Lidská oběť a obecně bolestivé rituální mučení či sebepoškozování lidského těla jsou fakta, se kterými se musí vyrovnat kdokoli, kdo se pokouší nějak mezoamerickým civilizacím přiblížit - bez nich není obrázek těchto kultur úplný.

Nicméně stručnému přehledu vývoje a technik musí předcházet určité varování. V naší kultuře jsou úmyslně způsobovaná fyzická bolest a zejména smrt natolik problematický, odsuzovaný a tabuizovaný fenomén, že nahlédneme-li, byť jen špehýrkou, jinam, kde byly smrt a bolest ve své nejděsivější podobě každodenním chlebem, málokdo z nás se ubrání děsu.

Kdo by si na počátku 13. století, v době světovlády Inocence III., uměl představit papežskou bezmoc na konci téhož století? Je to vpravdě dramatický zvrat. Bonifác VIII. se rád ukazuje v nádheře, s tiárou nebo korunou, jako pán celého světa; prohlašuje zdanění duchovenstva za výsadní právo papeže, napadá právo králů soudit osoby duchovního stavu a hrozí Francii a Anglii církevní klatbou. Tento papež roku 1300 pompézně vyhlašuje první "svatý rok" s jubilejními odpustky a bohatými příjmy pro kurii, jež je čím dál tím nenasytnější. V bule Unam Sanctam proklamuje nejpříkřejší formulaci římského učení o nadřazenosti duchovní moci a spolu s Tomášem Akvinským definuje poslušnost vůči papeži jako "pro každého lidského tvora naprosto nepostradatelnou ke spáse". Tento bystrý právník a bezohledný člověk moci, který trpí něčím jako papežským cézarským stihomamem, plánuje na 8. srpen 1303 exkomunikaci francouzského krále a připravuje rovněž vyvázání poddaných z přísahy věrnosti k jejich panovníkovi. Časy se však od dob "Canossy" změnily: ozbrojenci jednající z pověření francouzského krále a rodiny Colonnů Bonifáce VIII. jednoduše zatknou a uvězní v jeho zámku v Anagni.

Katolická církev je dlouhodobě bezesporu jedna z nejdůležitějších institucí evropské civilizace - svou efektivní hierarchií a globální působností inspirovala podobu moderního správního aparátu, její teologické a exegetické proudy formovaly společenské představy o dobru a zlu, předsudky a tabuizovaná témata, po dlouhá staletí zásadním způsobem ovlivňovala kulturu a tím vtiskla charakter prostoru, v němž se pohybujeme. V neposlední řadě sloužila mnoha lidem jako instance, vůči níž se mohli vymezovat. Kniha známého teologa Hanse Künga Malé dějiny katolické církve se pokouší proniknout pod povrch této instituce a na jejích dějinných proměnách ukázat různé proudy a názory, které ji formovaly. Spis, jako ostatně většina Küngových děl, bije do vlastních řad - a snaží se pomocí tvůrčí kritiky naznačit cestu, jakou by se mohla ubírat případná, z Küngova pohledu velice žádoucí, církevní reforma.

Parlamentní volby v roce 2006 ukázaly několik dlouhodobějších trendů a jevů, které stojí za pozornost. Mohou totiž naznačovat povahu českého politického systému a směr jeho dalšího vývoje. Nejdůležitějším trendem je postupující konsolidace českého parlamentarismu. Probíhá snižování míry stranické roztříštěnosti, posilování dvou největších stran, tj. posilování významu základního levopravého štěpení. Znatelně se snížil počet ztracených hlasů - tj. ubylo hlasů, které voliči dají stranám, jež se nedostanou do parlamentu - v absolutních i poměrných číslech. Tato změna chování znamená především to, že voliči vyjadřují své preference hlasováním pro etablované strany, které dostatečně reprezentují jejich zájmy. Zmenšuje se také množství neplatných hlasů.

V článku se pokusíme odpovědět na dvě v posledních hodinách a dnech velmi často kladené otázky. Jak přesně probíhá přepočet hlasů voličů na mandáty v Poslanecké sněmovně? Teoretický rozbor naleznete v dříve uveřejněném článku Parlamentní volby v ČR - Jak to funguje?, zde jej doplňujeme o názorný příklad rozdělení mandátů v nejmenším českém volebním kraji. Druhou otázkou je, jak mohla Strana zelených při rozdílu jednoho procentního bodu voličské podpory v poměru k následující KDU-ČSL získat o více než polovinu mandátů v Poslanecké sněmovně méně.

Umělci vždy při vlastní nové tvorbě využívali a stavěli na dílech jiných umělců. Je vskutku velmi těžké představit si, že by díla Shakespeara, Bacha a bezpočtu dalších kulturních velikánů mohla vzniknout bez uplatnění tohoto principu svobodného stavění na dílech předků. Čeho jsme ale svědky dnes? Vezměme jako příklad dokumentaristy, kteří jsou v současnosti vystavováni téměř nezdolatelným překážkám, neboť jejich díla se nutně skládají z útržků autorsky chráněného obrazového nebo zvukového obsahu, jehož využití je podmíněno jak souhlasem držitele copyrightu, tak zaplacením náležitého poplatku. Poplatky jsou téměř vždy nad dokumentaristovy finanční možnosti, zatímco copyright dává Billu Gatesovi nebo jakémukoliv jinému držiteli autorských práv plnou moc povolovat užívání "jejich" uměleckého obsahu pouze takovým způsobem, jenž jim připadá vhodný.

Následující úvahy může leckdo označit jako "naivní realismus" nebo "naivní objektivismus". Vycházejí totiž z přesvědčení, že bez nás by svět sice vypadal, alespoň v okolí povrchu planety Země trochu jinak, ale nic jiného že by se nezměnilo. A beze mne samotného by toho na světě bylo jenom dost málo jinak. Těch pár rozdílů sice bytostně zajímá mně samotného a ještě pár lidí, zvířat i rostlin, ale svět by snad fungoval skoro úplně stejně, dokonce i drtivá většina lidské společnosti. Na jedné straně sice platí, že cokoliv udělám, má kromě zřetelných lokálních následků také následky globální a nějak ovlivňuje i celek světa - na druhé straně ovšem zrovna tak platí, že těch lokálních následků je spočítatelně a že globální následky představují jen limitně nicotné korekce, které by se jen za zcela zvláštních okolností mohly stát jakousi výhybkou jiného spádu událostí.

Právě jste odvolili - snad vaše rozhodnutí ovlivnila i naše volební příloha - a možná vás zajímá, co se s vaším hlasem bude dít teď a jak se podepíše na konečném výsledku voleb, v němž ta nebo ona politická strana získá podíl zastoupení v Poslanecké sněmovně.

Tento článek srozumitelně shrnuje volební systém pro parlamentní volby, přepočet hlasů na mandáty a celkový vliv na českou politickou scénu.

"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006. Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost. Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.

Po staletí nám říkali, že bez náboženství nejsme ničím jiným, než sobeckými zvířaty bojujícími za svůj podíl, a naší morálkou je morálka vlčí smečky; jen náboženství, tvrdí se, nás pozvedává na vyšší duchovní úroveň. Dnes, kdy náboženství po celém světě slouží jako zdroj násilí a smrti, znějí ujišťování o tom, že křesťanští, muslimští nebo hindští fundamentalisté jen zneužívají a deformují ušlechtilá spirituální poselství svých věr, stále prázdněji.

Není právě teď vhodný čas obnovit důstojnost atheismu, jednoho z největších evropských dědictví a možná naší jediné šance na mír?

Vstoupili jsme do volebního roku 2006 a vyhlídky nejsou růžové. Průzkumy sice naznačují, že ODS při troše štěstí parlamentní volby vyhraje, ale nebude to vítězství tak výrazné, aby stačilo k sestavení většinové vlády s lidovci. Vše směřuje k jakémusi "vítězství - nevítězství", s nímž se začínají pomalu smiřovat nejenom příznivci ODS, ale zřejmě i samotné vedení strany. ODS kráčí ke svému "vítězství - nevítězství" pasivně a odevzdaně, podobně jako před čtyřmi lety kráčela vstříc zdrcující volební porážce.

Pozn. red.: Text Františka Mikše otiskujeme jako zajímavou ukázku diskuse, která probíhá v Občanské demokratické straně a ve skupinách jí blízkých.

Dětinské. Nezodpovědné. Nenávistné. Provokace jen kvůli provokaci. PR tah. Kritikové dvanácti karikatur proroka Muhammada publikovaných v dánském deníku Jyllands-Posten si neberou servítky.

Souhlasím, že svoboda uveřejňovat informace neznamená, že se má zveřejňovat vše. Jyllands-Posten by nepublikoval pornografické obrázky nebo grafické detaily mrtvých; vulgarismy se na naše stránky dostanou jen zřídka. Takže co se týče naší podpory svobody projevu, nejsme fundamentalisté.

Ale s těmi karikaturami se to má jinak.

Všechna naše média selhala, když neřekla, že článek vyšel 30. září loňského roku a že muslimské ambasády teprve za tři týdny intervenovaly u dánského parlamentu, píše nám v reakci na článek o Muhammadových karikaturách pan Jaromír A. Máša. Teprve za sto dní po článku v dánských novinách karikatury přetiskli v Norsku a Saúdové teprve po čtrnácti dnech odvolávají z Norska svého vyslance. Až za čtyři měsíce požadují ozbrojenci u Evropské mise v Gaze omluvu. A ta přichází během čtyřiadvaceti hodin z Dánska. Stálo by za to zjistit přesně, kde se co na Blízkém Východě za tak dlouhou dobu hnulo!

Tady vůbec nejde o článek a o lidovou reakci a nespokojenost, o reakci zneuctěné víry, náboženství a proroka, tady jde o nepokoje, vyvolávané politiky. Sto dní starý, zřejmě polozapomenutý článek je zneužit k něčemu docela jinému. Někdo se snaží z toho vytlouci co nejvíce kapitálu.

Dánský nejprodávanější deník, Jyllands-Posten, uveřejnil 30. září 2005 u článku o autocenzuře a o svobodě slova dvanáct karikatur islámského proroka Muhammada. Článek samozřejmě vyvolal vlnu reakcí. Od diplomatických protestů ze strany arabských zemí, bojkotu dánského zboží na Blízkém Východě, výhružek smrtí ilustrátorům i redaktorům deníku přes jednoznačnou podporu svobody říkat cokoliv a urážet kohokoliv až po seriózní diskuse o svobodě slova, autocenzuře, politické korektnosti a mezikulturním respektu.

V mnoha ohledech je to mimořádné dílo - ropovod BTC, pojmenovaný podle kavkazských metropolí, jimiž se vine jeho potrubí, a tureckého středomořského přístavu Ceyhan, kde svoji podzemní pouť jím protékající kaspická ropa končí, k sobě od formálního uvedení do provozu 25. května 2005 poutá mimořádnou pozornost.
Potrubí o šířce přes 1 m a celkové délce 1 760 km prochází třemi zeměmi (445 km se nachází v Ázerbajdžánu, 245 km v Gruzii a 1 070 km v Turecku). Proteče jím 1 milion barelů ropy denně (bpd) rychlostí 2 m/s. Pohání ji celkem osm pump, které ji vytlačí v nejvyšším úseku až do 2 800 m nad mořem. Ropa bude, přinejmenším zpočátku, pocházet z azerských polí Azeri, Širag a Gunešli o celkovém objemu 5,4 miliardy barelů (0,5 % světových ověřených zásob). První tanker naplněný černým zlatem z těchto nalezišť opustil Ceyhan na konci loňského roku (dříve se potrubí nenaplnilo). Majitelem ropovodu, jehož stavba přišla přibližně na 3,4 miliardy USD, je BTC Pipeline Company, v níž hlavním podílníkem je British Petroleum (30,1 %), následováno Ázerbajdžánskou státní ropnou společností (SOCAR, 25 %), Unocalem (8,9 %), Statoilem (8,7 %) a dalšími menšími akcionáři.

Autorské právo kdysi představovalo způsob, jak umělci zaručit dostačující příjem. Ponechme stranou otázku, zda tento úkol plnilo dobře - většina umělců neměla ze systému copyrightu nikdy ani halíř. Musíme přiznat, že autorské právo slouží v současném světě zcela odlišnému účelu. Je to nástroj, který využívají korporace v hudebním, vydavatelském, obrazovém a filmovém průmyslu k ovládání svých trhů. Tyto korporace rozhodují, zda materiály, jež se jim dostanou do rukou, mohou užívat ostatní, a - pokud to dovolí - za jakých podmínek a za jakou cenu. Evropské a americké právo jim zaručuje toto privilegium na dobu delší než sedmdesát let po smrti autora originálu.
Ztrácíme pomalu ale jistě své demokratické právo na svobodu kulturní a umělecké výměny.

I když je psychologie v mnoha směrech užívána ku prospěchu lidí, měli bychom mít na zřeteli i to, jak bývá zneužívána. Na prvním místě mě napadá reklama. Psychologové, kteří pracují pro reklamní společnosti, a jiní odborníci, kteří využívají psychologických poznatků o motivaci, kognici, vnímání, v zásadě povzbuzují lidi, aby nakupovali výrobky a služby, které nepotřebují a nechtějí. Psychologové byli prvními, kdo upozornili reklamní společnosti na nevědomou motivaci a přivedli je tak na možnost přitažlivě působit na důležité potřeby člověka, jako je sex a potřeba sounáležitosti, aniž by si to lidé vůbec uvědomovali.
Reklamy nás tak ovládají způsobem, proti kterému se nemůžeme vědomě bránit - nedávají nám možnost vědomě se rozhodnout, zda něco koupit, či ne.

Dobrou ilustrací toho, jak hluboce je zasuta vnímavost pro cokoliv přirozeného, je útok tzv. „vědeckého kreacionismu“ proti evolucionismu. Kolorit tohoto protievolučního útoku je založen prostředím amerických sekt fundamentalistické orientace spolu s tamním kultem vědy jako posledního rozhodčího veškeré pravdy, tedy konfliktem nekulturního náboženského fundamentalismu s nekulturním scientistickým fundamentalismem. Proti monopolu vědeckého fundamentalismu na veškerou pravdu staví monopol náboženského fundamentalismu na jednu pravdu a k tomuto podvodu patří, že i tento monopol se vydává za „vědecký“. Zatímco neodarwinismus ve své popularizaci předstírá, že nemá žádné problémy s výkladem čehokoliv na světě a že vše dosud nepoznané bude v jeho pojmovém rámci časem poznáno, musí „vědecký kreacionismus“ falšovat jevy a nepřiznaně zaměňovat diskursy.

Jsme stále bohatší, a tím také stále ohroženější: to je heslo, které by si mohla nechat s krajkovými ozdobami vyšít na prapor euroamerická civilizace nepřetržitého pokroku, trvalého růstu Růstu, příkladné zastupitelské demokracie a nejhlubších politických svobod. Mohla by, ale samozřejmě to neudělá. Proč by měla vystavovat na oči všem, co sice už mnohým začíná být zřejmé, co však lze stále ještě docela dobře kamuflovat obmyslnými vladařskými (pardon, státnickými) projevy o prosperitě, blahobytu, suverenitě a rovnoprávnosti. Proč by měla začít vážně pracovat s myšlenkou, že to, oč se dnes hraje na našem globálním pískovišti, je zbídačení - a to nikoli těch, u nichž nás to příliš nebolí, obyvatel rozvojových zemí, z nichž se zásluhou mezinárodního kapitálu staly ekonomické ruiny, ale naše zbídačení.

Recenze vyšla v rámci spolupráce s časopisem Aluze.

Západní veřejnost se pohodlně usadila do hlediště - k televizním obrazovkám - a vyslala své oči a uši - novináře - aby pro ni v přímém přenosu zprostředkovaly další díl z volné série Barevné revoluce v postsovětském prostoru. Po Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu, kde fraška v podobě zmanipulovaných parlamentních voleb všude způsobila masové protesty a změnu politického režimu, byl tentokrát na řadě Ázerbajdžán. Ke zklamání mnohých se tak nestalo. Znamená to ale opravdu porážku demokracie?

U starých amerických kultur hrálo nebe a úkazy na něm pozorovatelné nesmírně důležitou, ba přímo klíčovou úlohu. Jižní Amerika se v době před Kolumbem vyznačovala výrazně astrálním charakterem pantheonů - kultury jako Mochikové, Chimú, Nazca nebo i Inkové uznávaly nebeská tělesa jako nejvýznamnější božstva a často se setkáme s huacas (svatyněmi) zasvěcenými Slunci, Měsíci nebo hvězdám. V Mezoamerice však dospěla fascinace oblohou až do jakési posedlosti, která vyústila v obdivuhodně přesná astronomická pozorování, nesmírně propracovaný kalendář, který nemá ve zbytku světa obdoby, a ve velice komplikovaný astrologický věštebný systém spojený s klíčovým provázáním času a prostoru.

V českých médiích se během posledních týdnů často objevovalo Polsko. Bohužel většině zpravodajství chybělo hlubší pochopení zvláštností polského veřejného života, takže se většinou pouze přebírala klišé a informace vytržené z kontextu. Polská politická scéna je pro českého čtenáře dosti exotická a mechanismy fungování médií žádné hloubkové analýze problému nepřejí. Proto bych se v tomto příspěvku chtěl pokusit vysvětlit určitá paradigmata polské politiky a to, jakým způsobem se v těchto dnech projevila, spíše než popisovat jednotlivé události těchto voleb.

Dosavadní zkoumání naznačilo, co vše může znamenat svět. Náš svět je poškozen a určitou stránku tohoto poškození můžeme právem svést na techniku. Není však technika pouze prostředkem, díky němuž jsme schopni hmatatelně a všem viditelně realizovat nějaké základnější poškození světa, které máme na svědomí? Není svět vždy už nějak poškozený, stejně tak jako člověk, prostě už proto, že se ze světa vydělil, že je zvláštní přirozeností, která pochopila samu sebe tak, že z určitých hledisek stojí také nějak mimo ostatní přírodu? Většina starých mýtů odpovídá na takovou otázku kladně. Vypráví o buď o pádu člověka (např. Židé) nebo o zevšednění a zestárnutí světa (většina mýtů); o tom, že člověk i svět potřebují očištění a v křesťanském pojetí dokonce spásu. Máme se tedy očištěním navrátit k původnímu světu? Jelikož jsme však my lidé už zakusili i leccos jiného než mýtus, třeba filosofii nebo vědu, tak se hned ptáme: a který nebo aspoň jaký je nebo byl ten "původní svět"? Rádi sice nostalgicky zavzpomínáme na ráj nebo na zlatý věk, ale nebudeme snad vážně usilovat o pouhý návrat k "přírodnímu lidství", k nerozlišenosti vědomí a přirozenosti. Heslo "zpátky na stromy" není ani přitažlivé, ani prakticky uskutečnitelné.

Jedním z hlavních vnitropolitických témat se v ČR v létě 2005 stal policejní zásah proti akci CzechTek, při němž bylo 30. července 2005 zraněno několik desítek lidí. Kritici zásahu jej označovali za neadekvátní a brutální. Bezpečnostní složky a jejich reprezentanti, zvláště pak ministr vnitra František Bublan, naopak hájili policejní postup (až na údajně ojedinělé násilné excesy) a dokonce hodlají zpřísnit legislativu v oblasti pořádání podobných akcí, přičemž se odvolávají na zahraniční zkušenosti.

Moderní historie rusko - čečenských vztahů má (prozatím) dvě válečné kapitoly. První válka v Čečensku probíhala v letech 1994 - 1996, během vlády prezidenta Borise Jelcina, a skončila neúspěchem Ruska a faktickým vítězstvím Čečenců. Druhá válka v Čečensku začala v roce 1999 a její "politické krytí" již bylo v režii Jelcinova nástupce, prezidenta Putina.

Tyto dvě války, ačkoli mezi koncem jedné a začátkem druhé uplynulo relativně velmi málo času, mají mnoho rozdílných i společných rysů, ať už z pohledu podpory veřejného mínění a názoru mezinárodního společenství, ale i připravenosti a způsobu boje ruské armády i čečenských "rebelů".

Německý slovník uvádí u termínu "der Klaus" jednoznačný ekvivalent: "Dummkopf". U slova "der Dummkopf" pak nalezneme bližší vysvětlení: "nicht klug; von schwacher, nicht zureichender Intelligenz". Nevím, co si to Duden troufá, ale přeloženo do naší mateřštiny označuje podle něj slovo "Klaus" člověka nemoudrého, kterého vyznačuje slabá, nedostatečná inteligence. Netřeba dodávat, že za tímto literárním opisem se skrývá jediný výraz, zhusta užívaný v lidové mluvě, který použít mi brání vrozený odpor k vulgarismům a úcta k mocnářství. Zdá se ovšem, že tady si němčina dovolila příliš a nezbývá, než ji odsoudit: sama se stala součástí falešného multikulturalismu, který my, co jsme naši, přirozeně zavrhujeme. Nadále budeme používat pouze angličtinu, kde se pitomec řekne úplně jinak.

Němčina se tak ocitla na jedné lodi s odporným humanrightismem, NGOismem a dalšími projevy falešné postdemokracie, v níž by si lidé nakonec začali myslet, že mohou mluvit do veřejných věcí (které jsou zpravidla věcmi, jež se jich navýsost týkají) svobodně, otevřeně, bez politického mandátu získaného ve volební soutěži politických stran. Takhle ne, vážení občané!

Politický islám či islamismus bude v této práci pojímán jako řízené úsilí o mocenské prosazení islámského řádu či islamizaci shora, zapadající do širšího proudu islámského obrození jako kulturního a společenského hnutí. Právě v rámci tohoto oživování tradičních kulturních hodnot se islamismus stává jakousi verzí moderní reality světa, byť je to právě západní modernita, která je jeho hlavním nepřítelem.

Proud politického islámu, stavící se do opozice proti současným sekulárním vládám v arabském světě, má nesmírně široké rozpětí. Nepochybně existují odlišné radikální islamistické pohledy na řešení v současnosti vnímané krize. Liší se podobou politického modelu založeného na náboženské tradici, schopností zapojit do něj například moderní liberální koncepce a též prostředky, jimiž se jeho uskutečnění snaží dosáhnout (uplatněním či neuplatněním násilí). Neschopnost vlád rozpoznat tuto pluralitu islamistické opozice či přistoupit na jednání s její umírněnou částí je pravděpodobně jednou ze základních překážek možného řešení současného napětí.

Pionýr na poli průzkumů veřejného mínění, George Gallup, prohlašoval, že cílem jeho snažení je "měřit tep demokracie". Pravidelné zjišťování názorů obyvatel a jejich publikace sloužily v jeho očích vznešenému cíli. Měly zvýšit přímý vliv lidí na politiku a tak posílit demokracii. Gallupův ústav zároveň vysloveně prohlašoval, že "není nijak propojen s vládou, neposkytuje služby žádné politické skupině a je naprosto objektivní a nepolitický."

Toto prohlášení vydala kanadská odbočka Gallupova ústavu v roce 1945. O několik let později ovšem vyšlo najevo, že stejný ústav už v roce 1942 dostal tajnou státní zakázku. Cílem průzkumu bylo zjistit, jak by se stavěli Quebečané k vyhlášení všeobecné branné povinnosti, a předejít tak případnému politickému fiasku. Výsledky nebyly pro vládu nijak povzbudivé a tak byla na jejich základě také stanovena strategie jak celý problém vyřešit.
Jak je vidět, je to s průzkumy veřejného mínění složitější, než by se zdálo.

O přírodě máme celý soubor věd: od fyziky a astronomie přes geologii a chemii po biologii. Každá z těchto věd má rozsáhlé pojmové aparáty popisující velikou experimentální zkušenost o určitých vlastnostech něčeho v přírodě. Každá z nich popisuje jinou stránku přírody, hledá funkční model jiné třídy jevů. Není tedy příliš troufalé, když chceme filosofovat o něčem, o čem je tolik a tak dobře zavedených věd? Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným. Neměl by se však filosof spíše zeptat fyzika, co ví o fysis; astronoma, co je to kosmos; chemika, co je to látka; biologa, co je to život, a pak to vše do nejvyšší míry zobecnit a tak vytvořit filosofii přírody? Pokusy podniknuté touto cestou považujeme za tak odstrašující, že by nebylo kolegiální je citovat.

Vědci toho vědí opravdu hodně, ale většinou vědí něco trochu jiného, než co zajímá laika, a o to spíše něco jiného, než kam míří filosofická otázka. Otázka po přirozenosti je otázkou filosofickou. Je dokonce jednou z nejstarších filosofických otázek, je nejméně tak stará, ne-li starší, jako samo slovo "filosofie". Co se však stalo s přírodou a přirozeností poté, co jsme jí nejprve opovrhli jako něčím nízkým (ve středověku) a pak se ji pokusili postavit do svých služeb a přetvořit k obrazu našich potřeb?

Jak je možné že populární strany slibují nesplnitelné? Jak se může opakovaně dostat k moci strana, která svůj volební program neplní? Zde se nejvíce projeví změna společnosti od doby vzniku demokracie. V dobách, kdy drobní podnikatelé, živnostníci a místní průmyslníci měli na společnost vliv (a i jejich zaměstnanci věděli, že kvalita jejich života je na zaměstnavatelích závislá), chodili k volbám lidé, kteří od státu očekávali splnitelné: funkční ekonomické prostředí a přiměřené daně, které podnikání neudusí. V současné době chodí k urnám především lidé očekávající, že jim stát dá dost peněz, i když nebude kde pracovat (sociální dávky, státní zaměstnanci), zaplatí za ně zdravotní péči, školu, postará se, aby doprava nebyla moc drahá atd.

Kniha Wolfganga Röda Novověká filosofie II: Od Newtona po Rousseaua je pokračováním práce Novověká filosofie I: Od Francise Bacona po Spinozu (Praha 2001) téhož autora a tvoří součást ambiciózní ediční řady nakladatelství OIKOYMENH, nesoucí název "Dějiny filosofie". Tato řada představuje nejlepší souhrn přehledové literatury k dějinám filozofie, jaký má v současnosti český čtenář k dispozici. Otázkou je, proč bychom se měli obtěžovat s četbou těchto tlustých svazků, které svou nezáživností ohrožují kreativní lidský potenciál. Zodpovězení této otázky do značné míry splývá s odpovědí na jinou otázku: Proč bychom se vůbec měli zabývat dějinami filozofie?

Recenze vyšla v Aluzi 1/05.

V létě jsme po téměř půldruhém roce existence značným způsobem přepracovali a rozšířili dosavadní koncept Glos. Ke změnám nás přiměly především dva důvody - chtěli jsme rozšířit okruh témat, jimiž se stránky zabývají, a umožnit vám, čtenářům, více se zapojit do dění okolo Glos. Tento text shrnuje konkrétní novinky a změny.

Při každém zkoumání nepřátelství vůči Židům během onoho období, označovaného obecně jako "evropský středověk", se svévolně vynořuje otázka, zdali - případně do jaké míry - je toto nepřátelství srovnatelné s antisemitismem následujících staletí. Odpovědi na tuto otázku se různí. Zatímco někteří badatelé považují nepřátelství vůči Židům za určitou historickou konstantu v křesťanské Evropě, jež sice nabývá různých podob, vposledku však zůstává stále táž, jiní úporně zdůrazňují rozdíly a dokonce terminologicky rozlišují mezi starším "nepřátelstvím vůči Židům" a "antisemitismem" 19. a 20. století. Aniž bych si činil nárok na vyřešení této otázky, mělo by následující pojednání umožnit srovnání a představit různé aspekty středověkého nepřátelství vůči Židům. Zjistíme při tom, že nepřátelství vůči Židům nebylo ve středověku žádnou neměnnou konstantou - ani původně vrozenou ani neměnnou ve svém způsobu vyjádření - nýbrž že v průběhu staletí nabíralo rozličné osobité a charakteristické formy, aby je nakonec takzvaný středověk přenechal následující éře jako dědictví.

Podklad každého setkání a rozmíšky mezi Židy a křesťany byl ve středověku určován náboženským pozadím, jemuž náležela mnohem větší hodnota, než se člověk ve 20. století může domnívat. Náboženství nebyla soukromá záležitost, nýbrž úhelný kámen celého společenského života. Rozdíly v náboženských postojích se musely projevit daleko za oblastí toho, co popisujeme slovem "víra". Zasahovaly přímo a bezprostředně do každodenního života. Zdůraznění náboženského pozadí protivníka vysvětluje, proč z rozmíšek nad jednotlivými otázkami zněl lehce rozhořčený nebo patetický tón a proč diskuse zůstávaly většinou dvěma paralelně probíhajícími monology: každý se domníval vlastnit tu jedinou, božskou pravdu a nemohl pochopit, proč jeho partner nechce uznat ani ty "nejzákladnější skutečnosti".

Potřeba druhého, potřeba uznání a snad i konfliktu při konstruování skupinové identity je patrně universální. Dichotomickou vizi v případě americké zahraniční politiky však činí jedinečnou její absolutní normativní základ, ustavující nechybující rozlišení dobrého a špatného, jež do značné míry spočívá na víře ve zvlášní úlohu vyvoleného národa v dějinách vykoupení. "V našich úmyslech a zásadách není mýlky," napsal Colin Powell pro Foreign Affairs. Pojmy říše zla a osa zla jsou v tomto ohledu též příznačné.
Zvláště pro Evropany, kteří jsou pyšní na své kritické myšlení, jež se však ve sféře politiky zvrhlo v hodnotový relativismus, je takový postoj nesrozumitelný a nepřijatelný. Američané nejenže žijí v hobbesovském světě přirozeného stavu, zatímco Evropané rezignovali na jakoukoliv vnější mezinárodní odpovědnost a uzavřeli se ve své kantovské „zahradě míru a relativní prosperity,“ jak tvrdí Robert Kagan. Ve světě, kde „smlouvy bez meče jsou pouhá slova, nemající žádnou moc ochránit jednotlivce“ (Hobbes), jsou Američané schopni provádět politiku založenou na hodnotách - politiku, která je podle vládních prohlášení vedena v konečném důsledku pravidlem, jež hlásal Thomas Hobbes i Immanuel Kant: válka nemá existovat.

Nakladatelství Dokořán vydalo v květnu 2005 knihu Ivana M.Havla Zvednuté obočí a zjitřená mysl, sbírku upravených a rozšířených esejů, které vycházely v časopise Vesmír v letech 1996 až 2002. Eseje se zamýšlejí nad rozličnými otázkami na pomezí vědy, filozofie, kultury a dalších oblastí lidského poznání a badatelského snažení.

Se svolením autora jsme vybrali dva - Věda a kýč a Ostrůvky jasna - a uveřejňujeme je na Glosách. Následuje ukázka z prvního jmenovaného.

Kýčovitost asi nelze hledat v badatelské činnosti samotné, tam, kde se věda tvoří, nýbrž tam, kde se tak či onak prezentuje navenek. Kýčem však nebude ani odborná publikace, předkládající badatelské výsledky malému okruhu specialistů. Zbývá popularizace.

Příznačné jsou často kýčovité názvy knih; ty ovšem nemusejí souviset s charakterem a kvalitou díla (jsouce zpravidla jen marketingovým produktem vydavatele). V názvech se setkáte s rozličnými zaklínacími výrazy - samé nové perspektivy, nové horizonty, nové vědomí, nové hranice, nová fyzika (a vůbec všechno nové), různá odhalená tajemství a záhady, skryté dimenze, dobrodružné hledání, cesty za hranice či do hlubin čehosi, první či poslední minuty, konec toho či onoho atd. Neodpustím si, abych jeden příklad za všechny neuvedl v originále (jde o název přednášky na jedné konferenci):
"The Dreaming Universe: A Mind-Expanding Journey Into the Realm Where Psyche and Physics Meet."

Byla osobnost Adolfa Hitlera pouze produktem určitého historického období, ve kterém Hitler sehrál úlohu vykonavatele společenské poptávky, nebo byla jeho silná osobnost tahounem a hlavním hybatelem? Tyto otázky zaměstnávají řadu nejen německých historiků již dlouhou dobu a spor, vedený mezi tzv. "intencionalisty" a "funkcionalisty", se stále nezdá být ukončen. Intencionalisté považují Hitlerovy záměry za první a poslední hybatele nacistické politiky, kdežto funkcionalisté prosazují tezi, že Hitlerova politika byla odvozena od funkčních mechanismů samotného nacistického režimu, na osobě vůdce více či méně nezávislých.
Německý nacionální socialismus nepřišel do Německa s Adolfem Hitlerem, Hitlerovo charismatické vůdcovství však toto masové hnutí a zemi vůbec dovedlo do extrémního radikalismu a nakonec i totální destrukce. To je hlavní teze německého historika Hanse-Ulricha Wehlera. Zástupce intencionálního přístupu Wehler přibližuje nástup Hitlera k moci a snaží se detailně popsat, do jakých podmínek vstupuje, jak je využívá a jak velký manévrovací prostor se mu naskytnul.

Učiní počítače knihy zastaralými? Učiní počítače zastaralými psané a tištěné materiály? Představa, že nová technologie ničí předcházející roli, je příliš zjednodušující. Po Daguerrově vynálezu se už malíři necítili být povinováni reprodukovat řemeslně realitu tak, jak si myslíme, že ji vidíme. To ale neznamená, že Daguerrův vynález vyvolal pouze abstraktní malířství. V moderním malířství je celá tradice, která by nemohla existovat bez fotografického modelu, vzpomeňme si např. na hyperrealismus. Malířův zrak vidí realitu fotografickým zrakem.

Nástup filmu nebo komiksů zprostil literaturu některých vypravěčských úkolů, které tradičně plnila. Existuje-li však něco takového jako postmoderní literatura, pak je tomu právě proto, že byla do značné míry ovlivněna komiksy a filmem. Z téhož důvodu už dnes nepotřebuji těžký portrét, namalovaný skromným umělcem, a mohu milované ženě poslat lesklou fotografii, avšak taková proměna sociální funkce malířství neudělala malířství zastaralým, s tou výjimkou, že dnešní malované portréty neplní tutéž praktickou funkci portrétování nějaké osoby (což lépe a levněji udělá fotograf), nýbrž slouží k oslavě významných osobností, takže objednávka, prodej a vystavování takových portrétů nabývá aristokratických konotací.

To znamená, že v dějinách kultury tomu nikdy nebylo tak, že něco prostě zabilo něco jiného. Něco vždy hluboce změnilo něco jiného.

Ostrov Tchaj-wan (historická Formosa) byl od roku 1895 prosperující japonskou kolonií. Po skončení druhé světové války se poražené Japonsko z Tchaj-wanu stáhlo a ostrov byl navrácen Číně.
V závěrečné fázi 3. čínské občanské války (1946-1949) utrpěl vládní kuomintangský režim porážku od komunistických povstalců a stáhl se na Tchaj-wan. Po příchodu kuomintangských sil v čele s Čankajškem tak obyvatelstvo Tchaj-wanu tvořily dvě znesvářené skupiny. První byla elita spjatá s KMT, čítající zhruba 2 miliony osob, druhou tvořilo čínské etnikum narozené na Tchaj-wanu. Většina čínských starousedlíků tím byla postavena do politicky podřízené role. Cílem tchaj-wanské ekonomiky po roce 1945 se primárně stalo zajištění invaze do komunisty ovládané pevninské Číny a dobytí své vlasti zpět. V zemi byla zavedena tuhá cenzura, zneužívání antikomunistické rétoriky se stalo běžným způsobem manipulace. Na druhou stranu lze kuomintangskému režimu přiznat i řadu pozitiv oproti pevninské Číně. Nedošlo zde k úplnému zestátnění soukromého majetku ani k masovým čistkám v řadách státní byrokracie, obyvatelé nebyli vystaveni sociálním experimentům, nebyla upírána práva na svobodu náboženského vyznání.
Tchaj-wanská vláda od této doby zastává názor, že je jedinou legitimní vládou celé Číny. Vláda ČLR na kontinentě odmítala naopak vznik separátní vlády a režimu na Tchaj-wanu, zdůrazňujíc, že pouze ona reprezentuje Čínu.

Když na Ukrajině uspěla oranžová revoluce, jednalo se již o druhou zemi postsovětského prostoru, v níž bylo zezdola a nenásilně dosaženo změny politického režimu. Rozbuškou se v obou případech staly takzvaně demokratické volby, které však ve skutečnosti byly mechanismu zaručujícímu svobodnou a spravedlivou soutěž značně vzdáleny. Koncem února se konaly podobně demokratické volby v jiné, zapadlejší části postsovětského prostoru, nacházející se v samém srdci eurasijského kontinentu. Podobně jako parlamentní a prezidentské volby v ostatních středoasijských republikách, které proběhly v nedávné době či jsou naplánovány na letošní rok, tádžikistánské parlamentní volby pozicí místního autoritativního režimu neotřásly. Dění v Kyrgyzstánu naproti tomu nechává budoucnost otevřenou.
Dění sledujeme a text doplňujeme. Poslední aktualizace proběhla 26.3.2005.

Často lze dnes v návaznosti na kritiku akčních filmů a jiných produktů amerikanizované popkultury (jako je obliba detektivních románů nebo hororů či černé kroniky, jež plní čím dál tím více stránky bulvárního tisku) slyšet, že jsme kulturou smrti. Na druhou stranu je smrt téměř tabuizovaná, lidé o ní odmítají byť jen hovořit. Paradoxní situace. Ráda bych ukázala, že označení "kultura smrti" je mnohem výstižnější, než se na první pohled může zdát – smrt v ní totiž obrovským způsobem determinuje chování a hodnoty jedince.

Je velmi zajímavé podívat se v tomto kontextu do dějin thanatologie na evropském kontinentu. Existuje všeobecně rozšířená lidová představa, že cílem náboženství je především vysvětlit smrt a tím zbavit člověka svíravého strachu z ní. Tato představa ovšem mnohem spíše vypovídá o naší kultuře než o jiných. Ne ve všech náboženstvích je totiž smrt tak krásně zahlazena jako v křesťanství. Ve starověkém Řecku byla smrt pojímána velmi negativně a u Homéra se lze dokonce dočíst, že by mrtvý byl mnohem raději nejposlednějším chudákem na světě nahoře, než králem v podsvětí. Mrtví byli chápáni jako stíny, které v lepším případě odešly vést chmurný a poloviční život do Hádu, v horším případě se mstily svým vrahům nebo těm, kdo zavinili jejich smrt, jako děsivé přízraky.

Co je to náboženství? Je velmi příznačné, že si tuto otázku začaly kulturní elity pokládat teprve před několika sty lety. Přitom náboženství existuje, pokud víme, odnepaměti. Jediná kultura bez náboženství, řekl by současný sociolog, je ta naše, západní, sekularizovaná.

Snaha vysvětlit, nebo lépe "odvysvětlit" (angličtina pro to má krásný výraz "explain away", který by se dal pro naše potřeby přeložit jako "vysvětlit (problém) a tím ho smést ze stolu") náboženství se zpočátku pokoušela přijít na kloub jeho vzniku. Vědci se domnívali, že porozumí-li motivaci, která vedla člověka k "vynalezení" tohoto fenoménu, porozumí jevu samému a "odvysvětlí ho", to znamená, že už nadále nebudou muset přikládat váhu zjevně nesmyslným otázkám po existenci Boha, bohů či nadpřirozených bytostí.

Takto pojatému náboženství předcházel významný zlom, jenž proběhl v elitních myslitelských kruzích během novověku a jenž poznenáhlu pronikl do lidové kultury. Zatímco první průkopníci nově pojaté vědy nezávislé na náboženství, jako byl Bacon nebo Galileo, prováděli své pokusy a psali své spisy, zejména venkovské obyvatelstvo západní Evropy vzývalo světce, uctívalo relikvie a pořádalo masopusty, obracelo se na čarodějnice s drobnými problémy týkajícími se zdraví, dobytka a ochrany před zlými silami a nosilo amulety a škapulíře. Lokální rozdíly nehrály významnou roli: Slovanský rolník se obával rusalek nebo upírů, vyprávěl svým dětem příběhy o divoženkách a na Štědrý večer posílal své dcery nahlížet do děr v ledu. Španělský rolník skládal sliby věrnosti světcům, pokud ho ochrání před nálety kobylek, suchem nebo neúrodou. Oba nicméně pevně věřili v nadpřirozené síly, jimiž byli nadáni světci, démoni, víly nebo hejkalové.

Čtvrtá světová válka začala dlouhým řetězem teroristických útoků, jejichž skutečná podstata nebyla rozpoznána až do okamžiku, kdy 11. září 2001 vystoupala k nebi nad New Yorkem, Washingtonem D.C. a lánem pole nedaleko Gettysburgu v Pensylvánii mohutná oblaka černého kouře. Toto náhlé vypuknutí čtvrté světové války pozměnilo strategický obraz světa. Byli jsme postaveni před několik téměř zcela nových otázek. Mezi nimi otázky týkající se asymetrického vedení války, preventivního útoku, zlotřilých států a humanitárních intervencí.

S vítězstvím nad nepřáteli svobody mnoho lidí zapomnělo, jak pevného ducha svoboda vyžaduje. Když proto byla třetí světová válka (tj.studená válka) úspěšně skončena, mnozí lidé na všech frontách si vyžádali dlouhý odpočinek. Po tolika útrapách a strádáních si většina z nich chtěla především užít života. Namísto toho nás teroristé z jedenáctého září vyburcovali k ostražitosti před novými nebezpečími a brutálně nám připomněli, že dary svobody a záruky důstojnosti jedince a lidských práv ještě nedorazily k miliardě lidských bytostí vyznávajících islámské náboženství. Tento nedostatek základních svobod umožnil, aby dobrým jménem islámu manipulovala malá, avšak smrtící síť islámských teroristů s politickými ambicemi.

12.ledna 2005 vyslovil Evropský parlament souhlas s evropskou ústavou (přesněji: schválil zprávu o Smlouvě o Ústavě pro Evropu vypracovanou poslanci Corbettem a de Vigem, ve které se tito vyslovili pro schválení ústavy) v poměru 500 hlasů pro, 137 proti a 40 abstencí. Ústavní smlouva vstoupí v platnost až po ratifikaci ve všech 25 členských zemích EU. Euroústavu si můžete v oficiální formě stáhnout na stránkách Euroskopu, kde najdete také protokoly a přílohy, které jsou nedílnou součástí ústavní smlouvy, spolu s oficiálními doprovodnými a vysvětlujícími texty.

Převedli jsme euroústavu do formátu HTML a podařilo se nám snížit počet stran na méně než třetinu (samozřejmě beze změny obsahu) - z původních 353 stran na cca 110. To ocení jistě ti z vás, kdo si chtějí text vytisknout a v klidu prostudovat (chcete-li, můžete si nechat zobrazit přímo verzi pro tisk). Můžete též vstoupit přímo do diskuse a vyjádřit se k euroústavě samotné i ke všemu ostatnímu, co s ní souvisí.

Okcidentalismus, jenž hrál velkou roli při útocích z 11.září, je soubor představ a myšlenek o Západu v myslích těch, kteří jej nenávidí. Čtyři znaky okcidentalismu lze nalézt ve většině jeho verzí. Můžeme je nazvat město, buržoazie, rozum a feminismus. Každá z nich obsahuje souhrn atributů jako arogance, slabost, chamtivost, hříšnost a úpadek. Tyto vlastnosti jsou považovány za typicky západní, nebo dokonce americké.

To, co okcidentalismus nenávidí na Západu, nemusí vždy nutně souviset s nenávistí vůči USA. Tyto dvě oblasti by neměly být zaměňovány. Někteří nenávidí USA, protože jim pomohly, jiní z opačného důvodu. Někdo nesnáší USA, neboť pomohly jím nenáviděným vládám získat moc nebo se u ní udržet. Jedni se cítí poškozeni již pouhou existencí Spojených států, jiní jejich zahraniční politikou. Nenávist vůči USA je jediným jasným rysem, jejž lze rozeznat u určité části levice, anti-amerikanismus je součástí její identity. Totéž platí pro pravicové gaullisty. Anti-amerikanismus je důležité politické téma, které souvisí s okcidentalismem, ale není to totéž.

Mysl, duše, psychika, inteligence, intelekt, vědomí - to vše jsou slova, která v přirozené mluvě používáme zcela běžně, aniž by nám vadilo, jak neurčitý mají význam a jak silně tento význam závisí na kontextu, ve kterém se vyskytnou. Přitom si vzájemně docela dobře a neproblematicky rozumíme - pravda, jen potud, pokud se s těmito slovy nesetkáme v kontextu vědeckém, kde se mění v odborné termíny. Pak pojednou ti z nás, kdo jsou zvyklí na vědecký imperativ přesnosti a objektivnosti, začnou vyžadovat vymezení, co se těmito slovy vlastně míní. Odpověď buď nenajdeme, anebo nás neuspokojí, a ani nic nenasvědčuje tomu, že by se všechny ty disciplíny, které s tím mají co dělat, ve své odlišnosti vůbec kdy mohly na společné definici shodnout. Znamená to, že vědecká metoda principiálně selhává, má-li být užita pro oblast mentálních jevů? Nebo je to jen prozatímní nedostatek vědeckých poznatků?

Umělá inteligence má mezi zmíněnými případy své zvláštní postavení. Na jedné straně se v ní často užívá exaktních algoritmických a matematických postupů, na druhé straně má již v samém svém názvu slovo "inteligence", pojem, jehož obsah je věru neurčitý. Běžným úhybným řešením, dle něhož se užívání slova "inteligence" prostě omezí na jeho výskyt v názvu disciplíny a jinak se nebere příliš vážně, se však nelze vyhnout základní otázce, o co vlastně v v této disciplíně jde. Stejně nepomůže ani kvantitativní definování inteligence, jako by to byla nějaká měřitelná veličina (po vzoru IQ), protože to nic nevypovídá o podstatě věci. Ostatně to, co má být díky umělé inteligenci umělé, není přece nějaká veličina, nýbrž mentální výkon.

Nezbývá než s tímto i s jinými pojmy kognitivních věd zacházet jako s něčím, co se tvaruje až souběžně s naším poznáním. Přistupme proto k úvaze, jakými cestami se takové poznání může ubírat.

V této práci se pokusím nastínit typologii proměn, jakých doznává v náboženství Mezoameriky nejnebezpečnější šelma tohoto kontinentu. Jakkoli se může zdát, že je pojetí jaguára kompaktní, záhy zjistíme, že nabývá nejrůznějších podob a inkarnací, a to jednak v závislosti na zeměpisné oblasti a jednak s přihlédnutím k období, na jaké bychom se soustředili. Všeobecně platí, že základem pro kult jaguára ve všech jeho podobách, je kultura Olméků, kde vykrystalizovala povaha této šelmy, určující pak nadále jeho pojetí v regionu. O jeho další upevnění a o náznak jeho postklasických podob se postaral Teotihuacán a jeho další rozšíření a jistou unifikaci charakteru zobrazování a role v mythologii i kultu nakonec zapříčinili Toltékové svou úctyhodnou expanzí.

Z většiny základních a důležitých úloh, které hrál a hraje jaguár v myslích obyvatel mezoamerického kulturního areálu, se pokusím stručně vypreparovat pět základních principů, které tato šelma může ztělesňovat, na což máme pramenů v zásadě dostatek. Za prvé, jaguár je silně spjat se symbolikou chthonickou a fertilní. Za druhé, setkáváme se s ním v souvislosti se Sluncem, jelikož zároveň byl u některých etnik symbolem solárním. Za třetí, co se týče role v praktické stránce náboženství, je jaguár jakožto predátor přirozeně zosobněním síly, a jako takový se objevuje jako atribut vládců a bojovníků. Za čtvrté, setkáváme se s jaguárem jako jednou z podob, jíž může nabývat božstvo, nebo přímo jako s božstvem jako takovým. Pátý a poslední způsob, jak může jaguár vystupovat v mezoamerických náboženstvích, je role nástroje ničení a zániku nebo přímo vykonavatele eschatonu.

Před dvěma lety vyšel v časopise Policy Review článek amerického neokonzervativního teoretika a komentátora Washington Post Roberta Kagana Power and Weakness, jímž razantně vstoupil do diskuze o povaze současného mezinárodního uspořádání a budoucnosti transatlantického pouta (a nedorozumění mezi těmi, jimiž je tvořeno). Kagan shrnuje základ své teze takto: "Nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět, dokonce i s představou, že žijí ve stejném světě... (Evropa)...směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k věčnému míru Immanuela Kanta. Spojené státy se však zatím nemohou vymanit z historie. Mocensky se prosazují v hobbesovském světě bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody, a kde skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím použití." Rozlišení na hobbesovské a kantovské vnímání světa se, zcela v souladu se svou dichotomickou jednoduchostí, poměrně dobře zakořenilo. Záměrem tohoto eseje bude proniknout hlouběji pod povrch každého zmíněného náhledu převzatého z díla svého autora, za některá zažitá zjednodušující dogmata, a ukázat, že v dichotomii hobbesovského a kantovského náhledu na mezinárodní společenství se nepromítá (výsledkem jejich zjednodušené interpretace) nic jiného, než velmi prosté dělení na realistické a idealistické hledisko při realizaci zahraniční politiky. Zdali je taková projekce ospravedlnitelná či nikoli, to bude jedna ze základních otázek této práce. Druhá bude znít, zdali je z hobbesovského či kantovského konceptu skutečně možno něco získat pro uchopení naší současné mezinárodní situace.

Přirozeným stavem mezi národy je válka nebo možnost války; stavem občanské společnosti je ale mír, protože svoboda jednoho může existovat vedle svobody druhého. Tak to platí mezi jedinci; platí to ale také mezi státy. Jako má jednotlivec povinnost vstoupit s ostatními jedinci do konstitučního svazku, do povinnosti vůči státu, mají také státy analogickou povinnost. Proto je věčný mír, v němž vedle sebe může existovat svoboda států bez války, povinností.

Světoobčanské zřízení by se uskutečnilo v podobě světového svazu. Druhý definitivní článek ve Věčném míru požaduje: mezinárodní právo má být založeno na federalismu svobodných států. Mravné národy si musí pospíšit, aby co nejdříve unikly z tak zvráceného stavu drsnosti, nevybroušenosti a dobytčí nedůstojnosti lidstva. Místo mírových smluv, které jsou vlastně jen příměřími, musí být pomocí smlouvy vytvořen mírový svaz národů (foedus pacificum), jenž se bude snažit ukončit všechny války. Tento svaz by neměl dostat státní autoritu, nýbrž by měl za úkol jen zajistit svobodu sdružených národů, aniž by se tyto národy musely podřídit obecným zákonům nebo nějakému tlaku.

O nějakém celosvětovém státě nechce ale Kant nic slyšet, i když úplně neodsuzuje myšlenku jednoho federalizovaného státu pro Evropu. Celosvětový stát na celé zemi by pro něj byl rozpor sám o sobě. Všeobecný spolek národů nesmí mít suverénní moc, nýbrž musí být jen federalistickým spolkem států, který bude možno v každém momentě rozpustit.

Stalo se v poslední době mezi představiteli oficiální kultury a mezi sociology poměrně běžné varovat před podceňováním kulturního průmyslu a poukazovat na jeho důležitost pro rozvoj konzumentského vědomí. Kulturní průmysl je prý třeba brát vážně, bez kulturního snobismu. Nepříjemné otázky o jeho kvalitě, o pravdě a nepravdě a o estetické úrovni jeho emisí jsou kvůli jeho společenské roli potlačovány, nebo přinejmenším vypouštěny z takzvané sociologie komunikace.

Důležitost kulturního průmyslu pro duchovní ustrojení mas však neuděluje výjimku z nutnosti reflexe jeho objektivní legitimity a jeho podstaty - a už vůbec ne vědě, která se považuje za pragmatickou. Naopak: tato reflexe je nutná přesně z tohoto důvodu. Brát kulturní průmysl tak vážně, jak to jeho nesporná role vyžaduje, znamená brát jej vážně kriticky a nekrčit se tváří v tvář jeho monopolistickému charakteru. Mezi těmi intelektuály, již se usilovně chtějí vyrovnat s tímto fenoménem a dychtivě hledají, jak by vyjádřili své výhrady vůči němu a zároveň respekt k jeho moci, převažuje tón ironické tolerance. Vždyť přece, říkají, každý ví, co jsou kapesní romány, rodinné televizní show nastříhané do seriálů, hitparády, rady pro láskou zhrzené a horoskopy zač. Toto všechno je podle nich neškodné a dokonce demokratické, jelikož je to odpověď na poptávku, byť poptávku stimulovanou. Může to dokonce být i prospěšné, tvrdí, například díky šíření informací, rad a vzorců chování redukujících stres. Každá sociologická studie, sledující něco tak elementárního jako politickou informovanost publika, ale samozřejmě prokazuje, že takto předávané informace jsou chudé nebo nedůležité. Navíc rady, jež je možno získat z manifestací kulturního průmyslu, jsou prázdné, banální, nebo hůře - předávané vzorce chování jsou nestydatě konformistické.

Etienne Cabet se narodil v Dijonu prvního ledna 1778. Z jeho školních výsledků bylo evidentně jasné, že má všechny předpoklady pro studium na univerzitě. (V jeho patnácti letech mu ředitel školy svěřil odpovědnost za výuku matematiky, astronomie a kreslení třídě o šedesáti žácích.)

Pro Cabetův intelektuální vývoj byla klíčová léta strávená v anglickém vyhnanství (1834-39), protože zde se vzdal radikálního republikanismu a přešel k nekompromisnímu komunismu. Historické bádání v Britském muzeu ho přesvědčilo, že stávající politická nadvláda buržoazie je založena na soukromém vlastnictví, a že tedy jakýkoli pokus o zásadní změnu životní úrovně proletariátu je nemyslitelný bez zavedení systému společného vlastnictví.

Cabet se vrátil do Francie roku 1839 a okamžitě začal organizovat ikarijské hnutí, jehož strategie byla založena principech pacifistického komunismu popsaném v Cestě do Ikarie. Cabet byl skutečně zdatný propagandista a za relativně krátké období kolem sebe vytvořil zdaleka největší utopicko-socialistické hnutí, které se v polovině čtyřicátých let mohlo chlubit zhruba sto až dvěma sty tisíci přívrženci převážně dělnického původu. Na rozdíl od francouzských komunistů v neobabeufistickém hávu, kteří počítali s násilným svržením režimu, se Ikarijci vyznačovali pacifismem a důrazem na legalitu. Cabet nevedl další ilegální organizaci, naopak, řídil hnutí zcela otevřeně z Paříže prostřednictvím vzkříšeného týdeníku Le Populaire, jenž začal znovu vycházet v březnu 1841. V průběhu čtyřicátých let začal propagovat komunismus coby nové křesťanství. Tvrzení to jistě nebylo nové, ale ještě posílilo důvěryhodnost hnutí.

Sudetoněmecký landsmanšaft se dlouhodobě označuje za mluvčího z Československa po druhé světové válce odsunutých sudetských Němců a jeho působení dodnes budí v českém prostředí značnou pozornost. Popularita tématu v českých médiích a s tím ruku v ruce jdoucí zkratkovitost však způsobují četná zjednodušení, která pohled na toto sdružení často značně zkreslují.

Kde se vzala nelibost české společnosti k Sudetoněmeckému landsmanšaftu? Z čeho tato organizace při formulování svých cílů a požadavků vychází? V čem se Sudetoněmecký landsmanšaft mýlí a v kterých momentech je třeba mu dát za pravdu? Na tyto otázky se budu ve své práci snažit odpovědět. Domnívám se, že přetrvávající napjatá situace mezi sdružením a zástupci české veřejnosti vyplývá z nedostatku důvěry k záměrům druhé strany, které je podle mě způsobeno setrváváním na nacionálních dogmatech vytvořených v minulém a předminulém století a z něho pramenící neschopnosti přijmout často podložené argumenty druhé strany.

Existuje stará antropologická idea, která často přežívá v obecných názorech lidí na svět: Náboženství je podle ní systém víry v bohy nebo nadpřirozené bytosti, jeho nižší variantou je magie, nižší jak hierarchicky (společnosti, které praktikují pouze magii, jsou obvykle shledány jako velmi primitivní oproti společnostem vyznačujícím se deistickým náboženstvím), tak evolučně (podle slavné teorie Jamese Frazera, že veškeré náboženství z magie přímo pochází).

V posledních desetiletích se od myšlenky pohlížet na náboženství a magii jako na vývojové stupně poněkud ustoupilo - stejně jako se zrelativizovaly názory, že náboženství vzniká z animismu, kultu předků, a tak dále. Naopak, část těchto směrů byla pod pojem "náboženství" přímo zařazena, ač se stále drží rozdílnost náboženství a magie na základě existence či neexistence nadpřirozených bytostí.

Vědy o náboženství si nicméně přestaly být tou věcí tak jisté. Zatímco v případě antropologa, který se zajímá především o kulturní nebo společenské struktury nějaké konkrétní společnosti je toto rozřazení docela praktické, v okamžiku, kdy bychom se začali zabývat fenoménem náboženství izolovaně, jako takovým, začnou věci velmi skřípat.

Česká republika prochází vládní krizí. Podle všeho se nejedná o ten druh krize, která by byla momentem otázky po řádu společenské existence (Eric Voegelin), neboť vládní krize nejsou u nás naštěstí vnímány jako krize režimu. Pád vlády je v parlamentních demokraciích, a zejména těch, kde se vláda opírá o dohodu více politických stran, poměrně běžnou, přestože u fungujících demokracií ne příliš častou, součástí politického života. Nakonec se zdá, že vláda bude rekonstruována v podobě velmi připomínající vládu předešlou. Naše malá krize jistě není krizí ve voegelinovském smyslu, přesto spočívá její užitečnost přinejmenším v tom, že umožňuje nám, kteří politiku pozorujeme, nahlížet na některé její činitele v situacích, do nichž se během běžného politického života nedostávají. Nicméně poodhaluje též roušku problému, který je podle mého názoru podstatně závažnější, a točí se kolem otázky, zdali je český parlamentarismus fungující, a kam ve své současné podobě spěje. Sama vládní krize nutně otázku po řádu nevyvolává, neznamená to ale, že bychom si tuto otázku nemohli položit. Domnívám se naopak, že bychom si ji, a velmi odpovědně, položit měli.

Funguje totiž parlamentarismus, kterému se od jeho vzniku nepodařilo sestavit silnou, skutečně stabilní a akceschopnou vládu?

Když bylo na konci 19. století v rámci "Scramble for Africa" dokončeno rozdělení tohoto kontinentu, znamenalo to současně rozdělení celého světa. Epocha imperialismu byla na samém vrcholu. Koloniální panství nejsilnějších světových mocností zaujímaly ohromné prostory. Velká Británie ovládala v roce 1914 území, které by do sebe mateřskou zemi pojalo stokrát. Impérium kontrolované Paříží bylo ve stejné době dvacetkrát větší než metropolitní území. I stále si stěžující Německo vlastnilo říši, jejíž celková rozloha byla šestkrát větší než území císařství v hranicích z roku 1871. Je očividné, jak ohromným dějinným fenoménem imperialismus byl. Není divu, že jeho studiu věnovala pozornost nemalá část intelektuálů. Mezi marxisty se jím ve své knize Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu vážně zabýval mimo jiné i Vladimír Iljič Lenin.
Imperialismus je podle něj kapitalismus v jedné ze svých nejrozvinutějších fází, ve které se některé jeho dřívější základní charakteristiky mění v pravý opak. Nejmarkantněji je to vidět na případu volného obchodu, který je v imperialistické fázi kapitalismu nahrazen monopoly, jež eliminují malé podniky. Bankovní a průmyslový kapitál zároveň splývají do finančního kapitálu, který přináší největší zisky tehdy, když je vyvezen do málo rozvinutých zemí.

Roger Scruton je člověk všestranného humanitního nadání: je filosofem, politickým myslitelem, estetikem, spisovatelem a hudebníkem. Jeho jméno je velmi úzce spjato s Českou (eventuálně Československou) republikou, kde přednášel během komunistického režimu na setkáních podzemní univerzity. V květnu tohoto roku byl pozván u příležitosti svých 60.narozenin na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, jejímž čestným doktorátem se může pyšnit. Podívejme se na dosavadní Scrutonův plodný život. Jak vlastně vypadá tento dnes ohrožený druh - konzervativec intelektuál?

"Měly někdy, předcházejíce naší době, tři miliony lidí plnou moc a rovnou příležitost utvořit a ustavit nejmoudřejší a nejšťastnější vládu, již může moudrost člověka vynalézt?" táže se v úvodu svých Úvah o vládě (1776) John Adams, jeden z architektů americké ústavnosti. Dokument, jenž vznikl ve philadelphském ústavním shromáždění, se bezpochyby stal pro mnohé pozdější generace vzorem zhmotnění liberálně demokratické tradice v konkrétní politické skutečnosti. Pojďme se podívat na napětí mezi participační demokracií a konstitučním liberalismem, jak se vyvíjelo v teoretické diskusi, která následovala Prohlášení nezávislosti (1776), abychom mohli poté ukázat, kde přesně se v americkém politickém systému překážky čisté demokracii nacházejí a naznačit, v jakém stavu se americká demokracie a konstituční liberalismus nacházejí dnes. Za užitečný bedekr nám poslouží kniha Fareeda Zakarii The Future of Freedom (2003).

Při jméně George Orwella si již po generace západní (nejen) čtenářská veřejnost vybavuje dystopický román 1984 (1949), či o několik let dříve napsanou bajku Farma zvířat (1945). Je dost možné, že autorský věhlas, který tato díla Orwellovi zajistila, překročil stín jeho literárních dovedností, na druhou stranu je spravedlivé podotknout, že pravděpodobně nejsou tím nejlepším, co napsal. Předmětem následujícího pojednání nicméně přesto bude Orwellova práce snad nejznámější, Farma zvířat. Její čtenáři se již desetiletí oddávají intelektuální zábavě, jejíž náplní je odhalování narážek na konkrétní historické události a osobnosti, které jsou v ní poměrně zřetelně obsaženy. Výtisk, který jsem si před nedávnem vypůjčil z veřejné knihovny, byl ručně psanými poznámkami k tomuto tématu, se všemi podtrženími a vykřičníky, které k tomu patří, po stranách přímo přesycen. Pokusím se nyní ukázat, že Orwellovo poselství ve Farmě zvířat překračuje konkrétní sociální a politický kontext, a zahrnuje pesimismus z uskutečnění socialistického experimentu na rovině velmi obecné.

Když se řekne liberální filosof, každému z nás vyvstanou na mysli jména jako Locke, Mill, Hayek. Jméno Herberta Spencera rozhodně nebude patřit k těm nejčastěji uváděným. To ale neznamená, že by se jednalo o nějakého obskurního filosofa, který neovlivnil další směřování liberalismu. Naopak, jeho vliv na ostatní (a nejen) liberální filosofy je ohromný. Když čteme jeho dílo a srovnáme ho pak například s o několik generací mladším Hayekem, nemůžeme nevidět, jak blízko k sobě oba myslitelé mají.

Spor, ve kterém se utkali Walter Lippmann a John Dewey ve 20.letech 20.století o podstatu demokracie, zůstává aktuální i dnes. Zatímco Walter Lippmann navázal nepřímo na elitismus Vilfreda Pareta a Gaetana Moscy a tvrdil, že demokracie moderního typu je defektní a nefunkční systém, který by měl být nahrazen racionální technokracií, John Dewey sice uznával, že demokracie má své nedostatky, byl však v jejím hodnocení mnohem optimističtější. Neviděl totiž demokracii jako nějaký ideál, ke kterému se společnost snaží dospět, ale jako tendenci, která je hluboce zakořeněna v její struktuře. Společnost směřuje k demokracii, protože právě jejím prostřednictvím se nejlépe mohou uplatňovat názory jejích členů na to, kam by se měla ubírat.

První české volby do Evropského parlamentu se blíží. Podívejme se, jak zvládly politické strany svou přípravu. Jaké připravily volební programy? Která strana byla pilná a která svůj úkol zanedbala?
Přehled volebních programů přinesl spíše zklamání, klíčová témata často nebyla pokryta, mnoho stran či hnutí se zabývalo něčím, co v Evropském parlamentu nelze (nebo nemá smysl) prosazovat.

Společenské vědy jsou eurocentrické celé své institucionální období, tedy od té doby, co vznikly universitní katedry společenských věd. To není překvapující. Jsou totiž produktem moderního světového systému a eurocentrismus tvoří základ geokultury moderního světa. Společenské vědy jako institucionální struktura mají svůj původ především v Evropě. Ve skutečnosti se totiž společenskovědní disciplíny převážnou měrou rozvíjely, přinejmenším do roku 1945, v pouhých pěti zemích – ve Francii, Velké Británii, Německu, Itálii a ve Spojených státech. I dnes jsou přes světovou rozšířenost společenských věd většina vědců z těchto oborů Evropané. Společenské vědy se objevily jako odpověď na evropské problémy, v určitém historickém momentu, kdy Evropa dominovala světovému systému. Bylo nevyhnutelné, že jejich volba tématu, vytváření teorií, metodologie a epistemologie reflektovaly omezení okolnostmi, za kterých vznikly.

Během posledních nejméně třiceti let je však "eurocentrismus" této oblasti vědění napadán z mnoha stran. Tento útok má samozřejmě své zásadní zdůvodnění a je bez diskuse, že pokud mají společenské vědy v 21.století pokročit, musí toto eurocentrické dědictví překonat.

V roce 1979 vyšla ve Spojených státech kniha literárního a kulturního kritika a univerzitního profesora Edwarda W.Saida s názvem Orientalism, která vzbudila velký ohlas nejen mezi odbornou veřejností. Said v ní kriticky analyzuje politicko-akademický myšlenkový proud zvaný "orientalismus".

Kritiku obsaženou v této knize lze shrnout několika body:
"Orient" je konstrukt, vytvořený západní vědou; žádný takový monolitický celek neexistuje. Tento konstrukt je nejen postaven na falešné stereotypizaci, ale zároveň slouží jako prostředek ovládání (jen západní věda je objektivní a může zkoumat Východ, ten to sám nezvládne). Zároveň se předpokládá, že Východ se nemůže ani sám reprezentovat. Společenské vědy (v pozici aktivního, zkoumajícího) tedy vytvářejí konstrukt (pasivní a zkoumaný Východ), který studují a zároveň jej ve svém zkoumání zastupují.

Tato epistemologická kritika "diskursu moci" a myšlenkové a vědecké hegemonie Západu nad Orientem pomohla odstartovat vlnu intelektuálně emancipačních hnutí po celém světě.