Kdo by si na počátku 13. století, v době světovlády Inocence III., uměl představit papežskou bezmoc na konci téhož století? Je to vpravdě dramatický zvrat. Bonifác VIII. se rád ukazuje v nádheře, s tiárou nebo korunou, jako pán celého světa; prohlašuje zdanění duchovenstva za výsadní právo papeže, napadá právo králů soudit osoby duchovního stavu a hrozí Francii a Anglii církevní klatbou. Tento papež roku 1300 pompézně vyhlašuje první "svatý rok" s jubilejními odpustky a bohatými příjmy pro kurii, jež je čím dál tím nenasytnější. V bule Unam Sanctam proklamuje nejpříkřejší formulaci římského učení o nadřazenosti duchovní moci a spolu s Tomášem Akvinským definuje poslušnost vůči papeži jako "pro každého lidského tvora naprosto nepostradatelnou ke spáse". Tento bystrý právník a bezohledný člověk moci, který trpí něčím jako papežským cézarským stihomamem, plánuje na 8. srpen 1303 exkomunikaci francouzského krále a připravuje rovněž vyvázání poddaných z přísahy věrnosti k jejich panovníkovi. Časy se však od dob "Canossy" změnily: ozbrojenci jednající z pověření francouzského krále a rodiny Colonnů Bonifáce VIII. jednoduše zatknou a uvězní v jeho zámku v Anagni.

Při každém zkoumání nepřátelství vůči Židům během onoho období, označovaného obecně jako "evropský středověk", se svévolně vynořuje otázka, zdali - případně do jaké míry - je toto nepřátelství srovnatelné s antisemitismem následujících staletí. Odpovědi na tuto otázku se různí. Zatímco někteří badatelé považují nepřátelství vůči Židům za určitou historickou konstantu v křesťanské Evropě, jež sice nabývá různých podob, vposledku však zůstává stále táž, jiní úporně zdůrazňují rozdíly a dokonce terminologicky rozlišují mezi starším "nepřátelstvím vůči Židům" a "antisemitismem" 19. a 20. století. Aniž bych si činil nárok na vyřešení této otázky, mělo by následující pojednání umožnit srovnání a představit různé aspekty středověkého nepřátelství vůči Židům. Zjistíme při tom, že nepřátelství vůči Židům nebylo ve středověku žádnou neměnnou konstantou - ani původně vrozenou ani neměnnou ve svém způsobu vyjádření - nýbrž že v průběhu staletí nabíralo rozličné osobité a charakteristické formy, aby je nakonec takzvaný středověk přenechal následující éře jako dědictví.

Podklad každého setkání a rozmíšky mezi Židy a křesťany byl ve středověku určován náboženským pozadím, jemuž náležela mnohem větší hodnota, než se člověk ve 20. století může domnívat. Náboženství nebyla soukromá záležitost, nýbrž úhelný kámen celého společenského života. Rozdíly v náboženských postojích se musely projevit daleko za oblastí toho, co popisujeme slovem "víra". Zasahovaly přímo a bezprostředně do každodenního života. Zdůraznění náboženského pozadí protivníka vysvětluje, proč z rozmíšek nad jednotlivými otázkami zněl lehce rozhořčený nebo patetický tón a proč diskuse zůstávaly většinou dvěma paralelně probíhajícími monology: každý se domníval vlastnit tu jedinou, božskou pravdu a nemohl pochopit, proč jeho partner nechce uznat ani ty "nejzákladnější skutečnosti".