11.srpna 2022 |
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
|
|
Dosavadní zkoumání naznačilo, co vše může znamenat svět. Náš svět je poškozen a určitou stránku tohoto poškození můžeme právem svést na techniku. Není však technika pouze prostředkem, díky němuž jsme schopni hmatatelně a všem viditelně realizovat nějaké základnější poškození světa, které máme na svědomí? Není svět vždy už nějak poškozený, stejně tak jako člověk, prostě už proto, že se ze světa vydělil, že je zvláštní přirozeností, která pochopila samu sebe tak, že z určitých hledisek stojí také nějak mimo ostatní přírodu? Většina starých mýtů odpovídá na takovou otázku kladně. Vypráví o buď o pádu člověka (např. Židé) nebo o zevšednění a zestárnutí světa (většina mýtů); o tom, že člověk i svět potřebují očištění a v křesťanském pojetí dokonce spásu. Máme se tedy očištěním navrátit k původnímu světu? Jelikož jsme však my lidé už zakusili i leccos jiného než mýtus, třeba filosofii nebo vědu, tak se hned ptáme: a který nebo aspoň jaký je nebo byl ten "původní svět"? Rádi sice nostalgicky zavzpomínáme na ráj nebo na zlatý věk, ale nebudeme snad vážně usilovat o pouhý návrat k "přírodnímu lidství", k nerozlišenosti vědomí a přirozenosti. Heslo "zpátky na stromy" není ani přitažlivé, ani prakticky uskutečnitelné.
Sofoklův Král Oidipús je apollónské drama o významu mýtu a úctě k bohům, o osudu a lidské individualitě. To je však samo o sobě ještě příliš obecné určení, které by zahrnovalo velkou část tragédií. V Králi Oidipovi jde o Apollónův nárok na lidskou individualitu, na vědomé rozpoznání a přijetí vlastního určení. Je to drama o tom, že skrze nás žijí síly, které se pouze domníváme znát, zatímco naší možností je apollónský nárok poznat sebe sama.
Zrození vědomí je bolestné. Člověk, který prohlédnul a probouzí se, už nemůže jednat tak, jako mohl jednat ve snu. Přijímá odpovědnost za sebe sama, včetně odpovědnosti za mnohé temné stránky, jejichž hlubiny nemá ve své vlastní moci. Oidipús je věštbou označen k strašné roli, jeho život se odehrává na křižovatce nejtěžších provinění a nejzásadnějšího prohlédnutí. Postupně poznává, že jeho utrpení je znakem naplňování zvláštních božích záměrů: "Vždyť kdyby mě nemělo čekat strašlivé utrpení, nikdy bych nebyl zachráněn před smrtí".
Rozpoznává a přijímá své individuální osudové určení a tak se stává skutečným člověkem, nikoliv jenom hříčkou slepých sil mýtického obrazu.
V této práci se pokusím nastínit typologii proměn, jakých doznává v náboženství Mezoameriky nejnebezpečnější šelma tohoto kontinentu. Jakkoli se může zdát, že je pojetí jaguára kompaktní, záhy zjistíme, že nabývá nejrůznějších podob a inkarnací, a to jednak v závislosti na zeměpisné oblasti a jednak s přihlédnutím k období, na jaké bychom se soustředili. Všeobecně platí, že základem pro kult jaguára ve všech jeho podobách, je kultura Olméků, kde vykrystalizovala povaha této šelmy, určující pak nadále jeho pojetí v regionu. O jeho další upevnění a o náznak jeho postklasických podob se postaral Teotihuacán a jeho další rozšíření a jistou unifikaci charakteru zobrazování a role v mythologii i kultu nakonec zapříčinili Toltékové svou úctyhodnou expanzí.
Z většiny základních a důležitých úloh, které hrál a hraje jaguár v myslích obyvatel mezoamerického kulturního areálu, se pokusím stručně vypreparovat pět základních principů, které tato šelma může ztělesňovat, na což máme pramenů v zásadě dostatek. Za prvé, jaguár je silně spjat se symbolikou chthonickou a fertilní. Za druhé, setkáváme se s ním v souvislosti se Sluncem, jelikož zároveň byl u některých etnik symbolem solárním. Za třetí, co se týče role v praktické stránce náboženství, je jaguár jakožto predátor přirozeně zosobněním síly, a jako takový se objevuje jako atribut vládců a bojovníků. Za čtvrté, setkáváme se s jaguárem jako jednou z podob, jíž může nabývat božstvo, nebo přímo jako s božstvem jako takovým. Pátý a poslední způsob, jak může jaguár vystupovat v mezoamerických náboženstvích, je role nástroje ničení a zániku nebo přímo vykonavatele eschatonu.