Umělci vždy při vlastní nové tvorbě využívali a stavěli na dílech jiných umělců. Je vskutku velmi těžké představit si, že by díla Shakespeara, Bacha a bezpočtu dalších kulturních velikánů mohla vzniknout bez uplatnění tohoto principu svobodného stavění na dílech předků. Čeho jsme ale svědky dnes? Vezměme jako příklad dokumentaristy, kteří jsou v současnosti vystavováni téměř nezdolatelným překážkám, neboť jejich díla se nutně skládají z útržků autorsky chráněného obrazového nebo zvukového obsahu, jehož využití je podmíněno jak souhlasem držitele copyrightu, tak zaplacením náležitého poplatku. Poplatky jsou téměř vždy nad dokumentaristovy finanční možnosti, zatímco copyright dává Billu Gatesovi nebo jakémukoliv jinému držiteli autorských práv plnou moc povolovat užívání "jejich" uměleckého obsahu pouze takovým způsobem, jenž jim připadá vhodný.

Často lze dnes v návaznosti na kritiku akčních filmů a jiných produktů amerikanizované popkultury (jako je obliba detektivních románů nebo hororů či černé kroniky, jež plní čím dál tím více stránky bulvárního tisku) slyšet, že jsme kulturou smrti. Na druhou stranu je smrt téměř tabuizovaná, lidé o ní odmítají byť jen hovořit. Paradoxní situace. Ráda bych ukázala, že označení "kultura smrti" je mnohem výstižnější, než se na první pohled může zdát – smrt v ní totiž obrovským způsobem determinuje chování a hodnoty jedince.

Je velmi zajímavé podívat se v tomto kontextu do dějin thanatologie na evropském kontinentu. Existuje všeobecně rozšířená lidová představa, že cílem náboženství je především vysvětlit smrt a tím zbavit člověka svíravého strachu z ní. Tato představa ovšem mnohem spíše vypovídá o naší kultuře než o jiných. Ne ve všech náboženstvích je totiž smrt tak krásně zahlazena jako v křesťanství. Ve starověkém Řecku byla smrt pojímána velmi negativně a u Homéra se lze dokonce dočíst, že by mrtvý byl mnohem raději nejposlednějším chudákem na světě nahoře, než králem v podsvětí. Mrtví byli chápáni jako stíny, které v lepším případě odešly vést chmurný a poloviční život do Hádu, v horším případě se mstily svým vrahům nebo těm, kdo zavinili jejich smrt, jako děsivé přízraky.

Stalo se v poslední době mezi představiteli oficiální kultury a mezi sociology poměrně běžné varovat před podceňováním kulturního průmyslu a poukazovat na jeho důležitost pro rozvoj konzumentského vědomí. Kulturní průmysl je prý třeba brát vážně, bez kulturního snobismu. Nepříjemné otázky o jeho kvalitě, o pravdě a nepravdě a o estetické úrovni jeho emisí jsou kvůli jeho společenské roli potlačovány, nebo přinejmenším vypouštěny z takzvané sociologie komunikace.

Důležitost kulturního průmyslu pro duchovní ustrojení mas však neuděluje výjimku z nutnosti reflexe jeho objektivní legitimity a jeho podstaty - a už vůbec ne vědě, která se považuje za pragmatickou. Naopak: tato reflexe je nutná přesně z tohoto důvodu. Brát kulturní průmysl tak vážně, jak to jeho nesporná role vyžaduje, znamená brát jej vážně kriticky a nekrčit se tváří v tvář jeho monopolistickému charakteru. Mezi těmi intelektuály, již se usilovně chtějí vyrovnat s tímto fenoménem a dychtivě hledají, jak by vyjádřili své výhrady vůči němu a zároveň respekt k jeho moci, převažuje tón ironické tolerance. Vždyť přece, říkají, každý ví, co jsou kapesní romány, rodinné televizní show nastříhané do seriálů, hitparády, rady pro láskou zhrzené a horoskopy zač. Toto všechno je podle nich neškodné a dokonce demokratické, jelikož je to odpověď na poptávku, byť poptávku stimulovanou. Může to dokonce být i prospěšné, tvrdí, například díky šíření informací, rad a vzorců chování redukujících stres. Každá sociologická studie, sledující něco tak elementárního jako politickou informovanost publika, ale samozřejmě prokazuje, že takto předávané informace jsou chudé nebo nedůležité. Navíc rady, jež je možno získat z manifestací kulturního průmyslu, jsou prázdné, banální, nebo hůře - předávané vzorce chování jsou nestydatě konformistické.