Kdo by si na počátku 13. století, v době světovlády Inocence III., uměl představit papežskou bezmoc na konci téhož století? Je to vpravdě dramatický zvrat. Bonifác VIII. se rád ukazuje v nádheře, s tiárou nebo korunou, jako pán celého světa; prohlašuje zdanění duchovenstva za výsadní právo papeže, napadá právo králů soudit osoby duchovního stavu a hrozí Francii a Anglii církevní klatbou. Tento papež roku 1300 pompézně vyhlašuje první "svatý rok" s jubilejními odpustky a bohatými příjmy pro kurii, jež je čím dál tím nenasytnější. V bule Unam Sanctam proklamuje nejpříkřejší formulaci římského učení o nadřazenosti duchovní moci a spolu s Tomášem Akvinským definuje poslušnost vůči papeži jako "pro každého lidského tvora naprosto nepostradatelnou ke spáse". Tento bystrý právník a bezohledný člověk moci, který trpí něčím jako papežským cézarským stihomamem, plánuje na 8. srpen 1303 exkomunikaci francouzského krále a připravuje rovněž vyvázání poddaných z přísahy věrnosti k jejich panovníkovi. Časy se však od dob "Canossy" změnily: ozbrojenci jednající z pověření francouzského krále a rodiny Colonnů Bonifáce VIII. jednoduše zatknou a uvězní v jeho zámku v Anagni.

Katolická církev je dlouhodobě bezesporu jedna z nejdůležitějších institucí evropské civilizace - svou efektivní hierarchií a globální působností inspirovala podobu moderního správního aparátu, její teologické a exegetické proudy formovaly společenské představy o dobru a zlu, předsudky a tabuizovaná témata, po dlouhá staletí zásadním způsobem ovlivňovala kulturu a tím vtiskla charakter prostoru, v němž se pohybujeme. V neposlední řadě sloužila mnoha lidem jako instance, vůči níž se mohli vymezovat. Kniha známého teologa Hanse Künga Malé dějiny katolické církve se pokouší proniknout pod povrch této instituce a na jejích dějinných proměnách ukázat různé proudy a názory, které ji formovaly. Spis, jako ostatně většina Küngových děl, bije do vlastních řad - a snaží se pomocí tvůrčí kritiky naznačit cestu, jakou by se mohla ubírat případná, z Küngova pohledu velice žádoucí, církevní reforma.

Při každém zkoumání nepřátelství vůči Židům během onoho období, označovaného obecně jako "evropský středověk", se svévolně vynořuje otázka, zdali - případně do jaké míry - je toto nepřátelství srovnatelné s antisemitismem následujících staletí. Odpovědi na tuto otázku se různí. Zatímco někteří badatelé považují nepřátelství vůči Židům za určitou historickou konstantu v křesťanské Evropě, jež sice nabývá různých podob, vposledku však zůstává stále táž, jiní úporně zdůrazňují rozdíly a dokonce terminologicky rozlišují mezi starším "nepřátelstvím vůči Židům" a "antisemitismem" 19. a 20. století. Aniž bych si činil nárok na vyřešení této otázky, mělo by následující pojednání umožnit srovnání a představit různé aspekty středověkého nepřátelství vůči Židům. Zjistíme při tom, že nepřátelství vůči Židům nebylo ve středověku žádnou neměnnou konstantou - ani původně vrozenou ani neměnnou ve svém způsobu vyjádření - nýbrž že v průběhu staletí nabíralo rozličné osobité a charakteristické formy, aby je nakonec takzvaný středověk přenechal následující éře jako dědictví.

Podklad každého setkání a rozmíšky mezi Židy a křesťany byl ve středověku určován náboženským pozadím, jemuž náležela mnohem větší hodnota, než se člověk ve 20. století může domnívat. Náboženství nebyla soukromá záležitost, nýbrž úhelný kámen celého společenského života. Rozdíly v náboženských postojích se musely projevit daleko za oblastí toho, co popisujeme slovem "víra". Zasahovaly přímo a bezprostředně do každodenního života. Zdůraznění náboženského pozadí protivníka vysvětluje, proč z rozmíšek nad jednotlivými otázkami zněl lehce rozhořčený nebo patetický tón a proč diskuse zůstávaly většinou dvěma paralelně probíhajícími monology: každý se domníval vlastnit tu jedinou, božskou pravdu a nemohl pochopit, proč jeho partner nechce uznat ani ty "nejzákladnější skutečnosti".

Existuje stará antropologická idea, která často přežívá v obecných názorech lidí na svět: Náboženství je podle ní systém víry v bohy nebo nadpřirozené bytosti, jeho nižší variantou je magie, nižší jak hierarchicky (společnosti, které praktikují pouze magii, jsou obvykle shledány jako velmi primitivní oproti společnostem vyznačujícím se deistickým náboženstvím), tak evolučně (podle slavné teorie Jamese Frazera, že veškeré náboženství z magie přímo pochází).

V posledních desetiletích se od myšlenky pohlížet na náboženství a magii jako na vývojové stupně poněkud ustoupilo - stejně jako se zrelativizovaly názory, že náboženství vzniká z animismu, kultu předků, a tak dále. Naopak, část těchto směrů byla pod pojem "náboženství" přímo zařazena, ač se stále drží rozdílnost náboženství a magie na základě existence či neexistence nadpřirozených bytostí.

Vědy o náboženství si nicméně přestaly být tou věcí tak jisté. Zatímco v případě antropologa, který se zajímá především o kulturní nebo společenské struktury nějaké konkrétní společnosti je toto rozřazení docela praktické, v okamžiku, kdy bychom se začali zabývat fenoménem náboženství izolovaně, jako takovým, začnou věci velmi skřípat.