Sudetoněmecký landsmanšaft se dlouhodobě označuje za mluvčího z Československa po druhé světové válce odsunutých sudetských Němců a jeho působení dodnes budí v českém prostředí značnou pozornost. Popularita tématu v českých médiích a s tím ruku v ruce jdoucí zkratkovitost však způsobují četná zjednodušení, která pohled na toto sdružení často značně zkreslují.

Kde se vzala nelibost české společnosti k Sudetoněmeckému landsmanšaftu? Z čeho tato organizace při formulování svých cílů a požadavků vychází? V čem se Sudetoněmecký landsmanšaft mýlí a v kterých momentech je třeba mu dát za pravdu? Na tyto otázky se budu ve své práci snažit odpovědět. Domnívám se, že přetrvávající napjatá situace mezi sdružením a zástupci české veřejnosti vyplývá z nedostatku důvěry k záměrům druhé strany, které je podle mě způsobeno setrváváním na nacionálních dogmatech vytvořených v minulém a předminulém století a z něho pramenící neschopnosti přijmout často podložené argumenty druhé strany.

Vztah ČSR a SSSR se od doby jejich vzniku až do poloviny třicátých let, kdy ministr zahraničí Beneš podepsal spojeneckou smlouvu, zásadně změnil. Vojáci obou zemí na sebe v letech 1918 – 1920 stříleli a legionářům se v samotném počátku konfliktu se vznikajícím sovětským Ruskem povedlo dokonce ovládnout jeho nejdůležitější dopravní tepnu. V klidných dvacátých letech byla ČSR jednou z mála zemí, která SSSR diplomaticky neuznala. Po nástupu hospodářské krize však nastal v pohledu na SSSR prudký obrat. Rostoucí síla Německa donutila československého ministra zahraničí, aby u východní velmoci hledal proti jeho vlivu oporu.